Právě takový závěr vyplynul ze semináře společně připraveného Masarykovou demokratickou akademií a Klubem společenských věd, konaného 20. dubna na půdě pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Tématem byly První praktické zkušenosti z [levicové] koaliční spolupráce na krajské úrovni. Semináře se vedle pracovníků obou institucí a členů protivládních iniciativ zúčastnili také členové krajských zastupitelstev, krajských rad a rovněž hejtman Ústeckého kraje, Oldřich Bubeníček (KSČM).

Pozvání na setkání přijali vedle hejtmana Ústeckého kraje Bubeníčka také krajský radní za Moravskoslezský kraj, Karel Kuboš (KSČM), krajský zastupitel za Jihomoravský kraj, Ivo Pojezný (KSČM) a zastupitel za týž kraj, Michal Škerle (ČSSD). Moderování semináře se ujali Josef Kůta (KSČM) a Jiří Malínský (ČSSD).

Kraje čelí problémům způsobeným vládou

Jako první hovořili zástupci těch krajů, kde po krajských volbách 2012 (resp. Již 2008) vznikla koaliční vláda ČSSD a KSČM. Hejtman Bubeníček i radní Kuboš shodně popsali spolupráci mezi KSČM i ČSSD jako dlouhodobě dobrou, bez jakýchkoliv významnějších třecích bodů. Podkladem k tomu byla výrazná programová shoda (pokud jde o volební programy pro kraje) mezi oběma stranami, ale konflikty nevznikly ani kolem personálních otázek.

Oba výkonní činitelé shodně označili za hlavní problém, kterému musí čelit, financování agendy krajů. V Ústeckém kraji se to týká především neblaze proslulého ROPu (Regionální operační program) Severozápad, prostřednictvím něhož tento a sousední Karlovarský kraj čerpají peníze z fondů EU. Způsob čerpání peněz z tohoto programu nebyl v minulých dobách podroben žádné kritice, a tu „zničehonic“ došlo ke konstatování závažných pochybení. Kontrolní roli a vypracování metodiky při čerpání peněz mělo přitom na starosti ministerstvo financí, Kalouskovo léno (s krátkou přestávkou) od roku 2007, které se dnes alibisticky zříká jakékoli zodpovědnosti, přestože tato byla výslovně konstatována samotnou Evropskou komisí. Hejtman Bubeníček přítomné informoval, že zastupitelé KSČM a ČSSD zaplacení korekce zhruba 1,8 miliard korun odmítli, ani nehodlají sanovat rozpočet kraje půjčkami u bank.

Radní Kuboš v úvodu svého příspěvku zmínil strukturální problémy svého kraje, kterými jsou ekonomický propad a vysoká nezaměstnanost v důsledku útlumu zdejší tradiční hornické a hutnické činnosti a skutečnost, že po rozbití Československa se severní Morava a Slezsko ocitly na periferii republiky. I on vidí velký problém v činnosti pravicí ovládaného ministerstva financí, které krátí dotace krajům ze státního rozpočtu, pomocí současného schématu rozpočtového určení daní podfinancovala rozvoj venkova a škrty ve státní sféře (např. policie, hasičské sbory aj.) nutí kraje zajišťování těchto aktivit platit z vlastních zdrojů.

V Ústeckém kraji nyní chybí zhruba 100 milionů Kč v sociálních službách a značné peníze na financování dopravní obslužnosti. Moravskoslezský kraj si pomáhá k financování úvěry, které využívá na investiční akce. Úvěrové zatížení kraje ovšem nestoupá, což vyvrací fámy pravice o nehospodárném a rozhazovačném stylu vlády levice v krajích. Opak je pravdou, je to politika vládní pravice, která se podílí nejen na zbídačování a zadlužování domácností a podniků, ale negativně se promítá i do činnosti krajů.

Jak stratég Hašek znemožnil ODS

Také Ivo Pojezný a Michal Škerle z Jihomoravského kraje zdůraznili dobrou spolupráci mezi KSČM a ČSSD v kraji. Ta se sice nepromítla do vzniku levicové koalice, nicméně dosahuje nadstandardní úrovně podepsáním tzv. smlouvy o spolupráci. KSČM v současnosti disponuje v Jihomoravském kraji třemi předsedy komisí a jedním uvolněným zastupitelem a její zástupci (stejně jako zástupci dalších stran) mají právo účastnit se jako pozorovatelé jednání rady.

Pojezný zmínil rostoucí sílu levice v Jihomoravském kraji, kdy v krajských volbách 2012 získaly levicové strany 39 mandátů (v roce 2008 36 mandátů) a KSČM se poprvé dostala na pozici 2. nejsilnější strany kraje, kdy „předběhla“ lidovce.

Zastupitel Škerle ve svém referátu poněkud překvapivě obhajoval vytvoření krajské koalice ČSSD s ODS po volbách v roce 2008 (kdy mohla ČSSD vzhledem ke svému výsledku vytvořit dvojčlenné koalice také s KSČM nebo KDU-ČSL). Podle Škerleho koalice vznikla na základě toho, že ODS plně přijala volební program ČSSD včetně tehdejšího klíčového tématu voleb – proplácení poplatků ve zdravotnických zařízeních. To navíc vnímala většina voličů ODS jako zradu a v roce 2012 ODS ve volbách zcela propadla, což Škerle prezentoval jako výsledek promyšlené sociálně demokratické strategie jejího znemožnění.

Fakt, že u značné části ODS nehrají při politickém rozhodování hlavní roli program a vize ale především podnikatelské zájmy kmotrů v pozadí, je všeobecně známý. Vkrádá se pak ale otázka, proč resp. za co ODS právě souhlasila se vstupem do koalice s ČSSD? Na Škerleho  vysvětlení vzniku velké koalice v roce 2008 také někteří účastníci reagovali s neskrývanou ironií, že KSČM má vlastně štěstí, že není v krajské vládě a že se ČSSD tentokrát rozhodla promyšleně znemožnit KDU-ČSL. Na druhou stranu přítomní ocenili, že Jihomoravský kraj na rozdíl od jiných krajů nepřeměnil své nemocnice z příspěvkových organizací na obchodní resp. akciové společnosti, pro které je dosahování zisku přednější než léčba a péče o pacienty.

Participativní rozpočet a potřeba praktických činů

V rámci diskuze přišly na přetřes různé otázky, například návrhy na snížení nezaměstnanosti v krajích a větší zapojení občanských iniciativ a hnutí do regionálního dění. Zástupce Nové antikapitalistické levice i v reakci na popsané problémy krajských rozpočtů a pravicí řízeného podfinancování krajů zmínil alternativu participativního rozpočtu, která nabízí dílčí řešení.

Participativní rozpočet je demokratický proces vzniku a realizace finančních rozhodnutí týkajících se určitého místa (obec, okres, kraj), na kterém se zásadní měrou podílejí sami místní obyvatelé. Ti přicházejí s iniciativou ohledně potřebnosti určitých investic a projektů (např. stavba kanalizace, oprava silnic, vybudování protipovodňové hráze, adaptace objektu pro kulturní a společenské účely, zavedení chybějících dopravních spojení atd…) , diskutují je společně i s odborníky a experty, které má obec nebo kraj k dispozici, demokraticky z nich vybírají ty, které se jim samým jeví nejpotřebnější a následně kontrolují obec či kraj, jakým způsobem jejich rozhodnutí realizuje.

Participativní rozpočet se využívá například v brazilských velkoměstech Belo Horizonte a Porto Alegre (tam bylo toto opatření v roce 1989 uplatněno vůbec poprvé), v kanadském Torontu, severoamerickém Chicagu a New Yorku, na řadě míst ve Francii, Itálii či Spojeném království a nově i v Srbsku nebo v Bratislavě.

Vedle nástroje pro nacházení a realizaci klíčových potřeb samotnými lidmi, kterých se tato rozhodnutí bezprostředně týkají, představuje participativní rozpočet také prostředek permanentní komunikace mezi voliči a zvolenými politiky, posiluje u lidí pocit účasti na správě společnosti, působí proti odcizení a atomizaci, vycházejících z nadvlády soukromého vlastnictví nad lidmi, a posiluje či generuje organizace komunit.

Zástupci krajů přiznali, že o participativním rozpočtu ještě nikdy neslyšeli a nejsou s to k němu poskytnout stanovisko. Někteří účastníci vyjadřovali skepsi, že takové rozpočtování nelze využít na úrovni krajů, kde by se např. pravicové, ekonomicky silné a lidnaté Brno vždycky prosadilo proti venkovu, nebo zazněly obavy, že v českých podmínkách by se participativní rozpočet stal nástrojem v rukou kmotrů a vlivných lobbistických skupin.

Tyto námitky, ač mají určitou relevanci, odrážejí dle mého názoru stále existující propast v rámci české levice, kdy na jedné straně se v rámci akademické sféry a všemožných malých skupin a iniciativ bez závazků teoreticky diskutují všemožné alternativy, zatímco levice v exekuci (ČSSD, KSČM) si jede stále podle svého a uplatňuje tváří v tvář krizi konzervativně-keynesiánská opatření, případně se řídí heslem hlavně nic nezkazit.

Seminář v Brně ukázal, že spolupráce levice v rámci krajů funguje bez problémů a není tedy důvodů, bez ohledu na nějaký zažloutlý papír z Bohumína, k ní nepřistoupit i po volbách do poslanecké sněmovny. Ukázalo se však také, že levice nutně potřebuje aktivisty-praktiky, kteří se vrhnou do legislativní a exekutivní politiky s cílem realizace nových projektů a řešení jakými je například zavádění participativních rozpočtů. Pokud to jde v Kanadě, Brazílii, Francii i na Slovensku, výmluvy o tom, že u nás by to nešlo, nejsou na místě!

Ani diskuze pro diskuzi v rámci intelektuálních kroužků ani rutinérství a „zastupitelský kretenismus“ velkých stran, ale pouze revoluční praxe (třeba i ve formě zásadních reforem prosazovaných zdola i shora) může přinést řešení palčivých problémů dnešní krize.