Pod příznačným názvem Zmizelí se koná v Institutu Cervantes v Praze (ul. Na Rybníčku 6, Praha 2) mimořádně působivá výstava fotografií Argentince žijícího v Barceloně Gustava Germana. Umělec prostřednictvím srovnání snímků, jež dělí tři desítky let, odhaluje hrůzu vojenské diktatury v Argentině z let 1976-1983. Během ní zahynulo nebo se stalo nezvěstnými na 30 000 Argentinců a Argentinek!

Je to právě umění, v tomto případě fotografické, které je lépe než soudní procesy, pátrání novinářů nebo filozofické úvahy schopno vyjádřit zraňující prázdnotu vyvolanou nevysvětlitelným zmizením člověka, píše se v podrobném letáčku k výstavě, který má každý návštěvník k dispozici. Oněmi zmizelými jsou lidé, zpravidla z levicového spektra společnosti, kteří byli zlikvidováni v době, kdy argentinskou společnost svírala vojenská junta. U mnohých obětí ani není znám jejich osud. Pozůstalé rodiny nevědí, jakým útrapám byli podrobeni, kde skončila jejich těla a ostatky.

Fotograf vyšel ze staré, zpravidla černobílé fotografie z let před nástupem diktatury, na níž je zachycena šťastná rodina, sesterská či partnerská dvojice, skupina přátel. A na stejném místě, se stejným pozadím i stejnými lidmi Germano po třiceti letech nafotografoval současnost. V ní však někdo chybí – ten, kdo byl během řádění fašistické junty v této latinskoamerické zemi zabit, rozstřílen, umučen, zavražděn. Prostě zmizel. Jakási symbolická tečka u popisek pod soudobými fotografiemi naznačuje, že právě na tomto místě, vedle sestry, bratra, matky, otce, přítele…, v dobách »před tím« stál člověk.

Emotivní dojem z tohoto srovnání zvyšuje velkoplošnost fotografií.

Příběh první

Devětadvacetiletá Maria del Carmen »Pochi«, manželka Omara Daría Amestoye. Maria učí ve školce místní katolické školy. Je brutálně zavražděna vojáky a příslušníky federální a buenosaireské policie. Společně s ní je zabit i její manžel Omar a jejich dvě děti, pětiletá María Eugenia a tříletý Fernando. Jak se to stalo? V šest hodin ráno obklíčí jejich dům tanky a nákladní vozy. V domě všichni spí. Následuje řev aut a samopalů, výkřiky, granáty, slzný plyn. Manželé Amestoyovi a jejich přítelkyně Ana María Granada, která je v domě s nimi, nemají možnost se bránit. Snaží se aspoň ukrýt své děti. Dospělí jsou doslova rozstříleni. Malá María Eugenia a Fernando se udusí slzným plynem. Pětiměsíční Manuel, syn Any, jako jediný přežije schovaný mezi přikrývkami v prádelníku. Teprve v roce 1995 se dozvídá, jaká je jeho pravá totožnost.

Na jednom snímku vidíme idylický obrázek Marii se svou švagrovou, synovci a dětmi z roku 1974 z jednoho nedělního odpoledne. Na druhém, barevném snímku stojí jen dva lidé. Ostatní »zmizeli«… Osoby odpovědné za vraždu těchto lidí byly v roce 2012 odsouzeny na doživotí.

Příběh druhý

Dvaadvacetiletá Maria Irma studuje na zemědělské fakultě. Je aktivní členkou univerzitní peronistické mládeže. Třiadvacátého dubna 1976 je vojenským děkanem z fakulty vyloučena. Před státním terorem se Irma a její přítel Omar uchylují do ilegality. Sedmého ledna 1977 v půl šesté ráno bombardují jednotky 2. armádního sboru jejich dům v městě Rosario. Dům je zcela zničen, Irma a Omar umírají v troskách. Jejich syn Martín, jemuž je pouhých šest týdnů, jako zázrakem přežije. Je předán do péče tety Susany. V současnosti je Martín členem sdružení Synové a dcery za identitu a spravedlnost proti zapomnění a mlčení (HIJOS).

Na černobílém snímku se jednoho jarního odpoledne roku 1970 usmívá Maria Irma po boku své sestry Susany. Dvě krásné mladé dívky, které se právě chystají jít za zábavou. Na druhém, současném snímku stojí ve stejné místnosti se stejným nábytkem a dekoracemi jen Susana… Rodina se i nadále domáhá spravedlnosti.

Příběh třetí

Devětadvacetiletý Orlando René, třicetiletá Leticia Margarita Oliva a jejich jediná dcera Laura. Orlando pracuje v továrně. Jednadvacátého října 1976 je unesen. Jedenáctiměsíční Lauru má s sebou. Oba jsou převezeni do tajného detenčního centra. Orlanda již přivážejí mrtvého. Marta Álvarez, jedna z dalších zadržených, se na několik hodin ujímá malé Laury. V noci je děvčátko odloženo do jeslí, kde je po několika dnech hledání nalézá matka. Po zadržení svého manžela se Leticia přestává politicky angažovat a přestěhuje se do jiného města. Tu dva roky po Orlandově únosu vpadne do jejího domu ozbrojené komando. V domě je tříletá Laura a dívka, jež ji hlídá. Vojáci čekají šest hodin, než se Leticia vrátí z práce. Sotva vstoupí do domu, zavážou jí oči, surově ji zbijí a odvádějí pryč. Taková je poslední Lauřina vzpomínka na maminku. Už nikdy se s ní nesetká.

Na černobílém snímku vidíme šťastnou rodinu, matku a otce, kteří krátce před vojenským převratem v březnu 1976 drží v náručí svou malou dcerušku (viz foto). Na druhém snímku, ve stejném pokoji před stejným oknem, klečí se zádumčivým, smutným výrazem jejich již dospělá dcera. Orlando a Leticia jsou nadále nezvěstní.

Argentinská vojenská junta byla brutální

Argentinská junta se chopila moci za podpory USA a se souhlasem katolické církve 23. března 1976 po smrti Juana Peróna. Zahájila proces tzv. národní reorganizace (šlo o neoliberální ekonomické reformy a brutální represe). Během její vlády a tzv. špinavé války zmizely beze stopy desetitisíce lidí.

Až v r. 1983 se opět konaly svobodné prezidentské volby, jejichž vítězem se stal odpůrce junty Raúl Alfonsín. Během demokratizačního procesu se dostávaly na světlo mocenské prostředky vojenské vlády: mučení, vraždy, masové popravy, tzv. lety smrti (shazování živých lidí z vojenských letadel do Atlantiku; celkově takto bylo brutálně zabito na 4000 lidí) a strategie mizení lidí, kterým podle oficiální zprávy o porušování lidských práv za vojenské diktatury padlo za oběť kolem 30 000 Argentinců. Několik hlavních představitelů vojenského režimu bylo v r. 1985 odsouzeno k dlouholetému vězení. Prezident Alfonsín byl nakonec pod tlakem armády nucen vyšetřování těchto zločinů výrazně omezit. Znovu je uvedl do pohybu prezident Kirchner (2003–2007) a pokračuje v něm i nynější prezidentka Cristina Fernándezová. Např. loni byl souzen diktátorský prezident Jorge Videla (1976-1981) za tzv. Operaci Kondor, při níž se junta zbavovala odpůrců režimu za pomoci USA. »Tehdejší ministr zahraničí Kissinger vraždy v depeších osobně schvaloval,« řekla Carolina Varskyová z Centra pro právní a sociální studia v Buenos Aires. V r. 2012 Videla poprvé přiznal, že se junta zbavovala levicově smýšlejících lidí. Za unášení dětí odpůrců režimu byl téhož roku odsouzen na 50 let, když předtím byl odsouzen na doživotí. Zemřel loni. Někteří vůdcové argentinské junty si odpykávají za pronásledování, mučení a vraždy doživotní tresty.

Otevřeno pondělí-pátek 10-18 hodin, v sobotu 10-14 hodin.

FOTO – Vojtěch MICHAL

zdroj: Haló noviny