Juliana Assange znám od té doby, co jsem s ním dělal první rozhovor v Londýně v roce 2010. Okamžitě se mi zalíbil jeho suchý, černý smysl pro humor, často bez nakažlivého chichotání. Je to hrdý outsider: bystrý a přemýšlivý. Stali jsme se přáteli a já jsem seděl v mnoha soudních síních a poslouchal, jak se tribuni státu snaží umlčet jeho a jeho morální revoluci v žurnalistice.

Mým nejvyšším zážitkem bylo, když se soudce Královského soudního dvora naklonil přes svou lavici a zavrčel na mě: ‚Jsi jen migrující Australan stejně jako Assange.‘ Moje jméno bylo na seznamu dobrovolníků, kteří měli za Juliana zaplatit kauci, a tohle soudce si mě všiml jako toho, kdo udělal reportáž o jeho roli v notoricky známém případu vyhnaných obyvatel Čagoských ostrovů. Neúmyslně mi složil kompliment.

Nedávno jsem viděl Juliana v Belmarshi. Mluvili jsme o knihách a tísnivé idiocii věznice: veselá hesla na zdech, drobné tresty; stále mu nedovolí používat tělocvičnu. Cvičit musí sám v prostoru podobném kleci, kde je cedulka, která varuje před nechození na trávu. Ale tam není žádná tráva. Smáli jsme se; na krátký okamžik se některé věci nezdály tak špatné.

Smích je samozřejmě štít. Když vězeňští dozorci začali cinkat klíči, jak to rádi dělají, na znamení, že náš čas vypršel, ztichl. Když jsem odcházel z místnosti, držel pěst vysoko a zaťal jako vždy. Je ztělesněním odvahy.

Mezi ním a svobodou stojí ti, kteří jsou protikladem Juliana: lidé, u nichž je odvaha něco nevídaného, stejně jako principy a čest. Nemám na mysli mafiánský režim ve Washingtonu, jehož honba za dobrým mužem je myšlena jako varování pro nás všechny, ale spíše pro ty, kteří stále tvrdí, že v Austrálii se řídíme spravedlivou demokracií.

Anthony Albanese hlásal svou oblíbenou frázi „už toho bylo dost“ dlouho předtím, než byl loni zvolen premiérem Austrálie. Dal mnoha z nás vzácnou naději, včetně Julianovy rodiny. Jako premiér přidal kluzká slova o ‚nesympatizování‘ s tím, co Julian udělal. Zřejmě jsme museli pochopit jeho potřebu mít nějaké krytí pro případ, že by ho Washington zavolal na objednávku.

Věděli jsme, že to bude vyžadovat výjimečnou politickou, ne-li morální odvahu, aby se Albanese postavil v australském parlamentu – ve stejném parlamentu, který se v květnu mohl zbláznit před Joe Bidenem – a řekl:

„Jako předseda vlády je povinností mé vlády přivést domů australského občana, který je zjevně obětí velké, pomstychtivé nespravedlnosti: muže, který byl pronásledován za druh žurnalistiky, která je skutečnou veřejnou službou, muže, který nelhal ani nepodváděl – jako mnoho falešných novinářů v médiích, ale řekl lidem pravdu o tom, jak je svět řízen.“

„Vyzývám Spojené státy,“ řekl by odvážný a morální premiér Albanese, „aby stáhly svou žádost o vydání: ukončily zlovolnou frašku, která poskvrnila kdysi obdivované britské soudní soudy, a umožnily bezpodmínečné propuštění Juliana Assangea k jeho rodině. Ponechání Juliana ve jeho cele v Belmarsh je akt mučení, jak to označil i zpravodaj OSN. Tak se chová diktatura.

Běda, můj sen o Austrálii, která dělá Juliana správně, narazil na své limity. Svůdná naděje vkládaná v Albaneseho se nyní blíží zradě, za kterou na něj historická paměť nezapomene a mnozí mu neodpustí. Na co tedy čeká?

Pamatujte, že Julian dostal politický azyl od ekvádorské vlády v roce 2013 především proto, že ho jeho vlastní vláda opustila. To samo o sobě by mělo způsobit ostudu odpovědným osobám: jmenovitě labouristické vládě Julie Gillardové.

Gillardová tak dychtivě spolupracovala s Američany na uzavření WikiLeaks za jejich pravdivá tvrzení, že chtěla, aby australská federální policie zatkla Assange a odebrala mu pas za to, co nazvala jeho „ilegálním“ publikováním. AFP poukázala na to, že nemají žádné takové pravomoci: Assange nespáchal žádný zločin.

Je to, jako byste mohli měřit mimořádnou australskou kapitulaci suverenity podle toho, jak zachází s Julianem Assangem. Gillardové pantomima plížící se do obou komor Kongresu USA je na YouTube divácké divadlo. Austrálie, opakovala, byla „velkým přítelem“ Ameriky. Nebo to byl ‚malý kamarád‘?

Jejím ministrem zahraničí byl Bob Carr, další politik labouristů, kterého WikiLeaks odhalily jako amerického informátora, jednoho z užitečných chlapců Washingtonu v Austrálii. Ve svých publikovaných denících se Carr chlubil, že zná Henryho Kissingera; skutečně Velký válečný štváč pozval ministra zahraničí na kempování do kalifornských lesů, jak se dozvídáme.

Australské vlády opakovaně tvrdily, že Julian získal plnou konzulární podporu, což je jeho právo. Když jsme se s jeho právníkem Garethem Peircem setkali s australským generálním konzulem v Londýně Kenem Pascoem, zeptal jsem se ho: ‚Co víš o případu Assange‘.

„Přesně to, co jsem četl v novinách,“ odpověděl se smíchem.

Premiér Albanese dnes připravuje tuto zemi na směšnou válku vedenou Američany s Čínou. Miliardy dolarů se mají utratit za válečnou mašinérii ponorek, stíhaček a raket, které mohou zasáhnout Čínu. Slintající válečné štvaní „odborníků“ v nejstarších novinách v zemi, Sydney Morning Herald, a Melbourne Age je národní ostuda, nebo by měla být. Austrálie je zemí bez nepřátel a Čína je jejím největším obchodním partnerem.

Tato pomatená servilita vůči agresi je popsána v mimořádném dokumentu nazvaném Dohoda o postavení sil mezi USA a Austrálií. Ta říká, že američtí vojáci mají „výhradní kontrolu nad přístupem k [a] použití“ výzbroje a materiálu, které mohou být použity v Austrálii v agresivní válce. To téměř jistě zahrnuje jaderné zbraně. Albaneseho ministryně zahraničí Penny Wongová v tomto „respektuje“ Ameriku, ale zjevně nerespektuje právo Australanů vědět.

Taková podlézavost tu byla vždy – ne netypická pro národ osadníků, který stále neuzavřel mír s domorodým původem a vlastníky místa, kde žije. Nyní je to nebezpečné. Čína jako žluté nebezpečí zapadá do australské historie rasismu jako ulitá. Je tu však ještě jeden nepřítel, o kterém nemluví. Jsme to my, veřejnost. Je naším právem to vědět. A naše právo říci ne.

Od roku 2001 bylo v Austrálii přijato asi 82 zákonů, které mají zeslabit již tak slabá práva na projev a nesouhlas a chránit paranoiu studené války stále tajnějšího státu, ve kterém šéf hlavní zpravodajské agentury ASIO přednáší o disciplínách typu ‚ australské hodnoty“. Existují tajné soudy a tajné důkazy a tajné justiční omyly. Austrálie je prý inspirací pro svého pána napříč celým Pacifikem.

Bernard Collaery, David McBride a Julian Assange – hluboce morální muži, kteří říkali pravdu – jsou nepřátelé a oběti této paranoie. Oni, ne edwardiánští vojáci, kteří pochodovali pro krále, jsou našimi skutečnými národními hrdiny.

Na Julianu Assange je vidět premiérova obojetnost. Jedna tvář nás dráždí nadějí na jeho přímluvu u Bidena, což povede k Julianově svobodě. Druhá tvář se zamiluje do ‚POTUS‘ a umožňuje Američanům dělat si se svým vazalem, co chtějí: klást cíle, které by mohly vést ke katastrofě pro nás všechny.

Podpoří Albanese ve věci s Juliana Assange Austrálii nebo Washington? Je-li ‚upřímný‘, jak říkají zarytější příznivci Labouristické strany, na co čeká? Pokud se mu nepodaří zajistit Julianovo propuštění, Austrálie přestane být suverénní. Budeme malí Američané. Oficiálně.

Tady nejde o přežití svobodného tisku. Již neexistuje svobodný tisk. V samizdatu jsou útočiště, jako je tato stránka. Prvořadým problémem je spravedlnost a naše nejcennější lidské právo: být svobodný.

Převzato z: https://peoplesdispatch.org/