Po přečtení „Mého životopisu“ Charlese Chaplina (ODEON, Praha 1967) jsem nabyl dojmu, že bych se mohl se čtenáři našich stránek podělit o některé politické aspekty této knihy, Chaplinových názorů a tvorby. Tím spíše v době, kdy je Chaplin široce uznáván jako umělec, ale málo se hovoří o jeho pokrokové, hluboce demokratické a socialistické orientaci. Říkal jsem si, že by se článek hodil k nějakému Chaplinovu výročí, ale jelikož kulaté výročí jeho narození či úmrtí na tento rok nepřipadá (*16. 4. 1889, Londýn, +25. 12. 1977, Vevey, Švýcarsko), vzpomeňme alespoň 50 let od původního, anglického vydání „Mého životopisu“ v r. 1964.

Většina Chaplinovy vzpomínkové knihy je docela pochopitelně věnována oblasti jeho umělecké tvorby a osobního života. Tu bych si dovolil z velké části přeskočit, i když v úplnosti tak učinit nelze. Jak sám Chaplin píše, „prostý původ se vždycky nějak projeví i v díle těch největších géniů“ (s. 395) – a projevil se i v díle Chaplinově, jehož rodiče byli chudými divadelními umělci. V dětství žil ve velmi skromných poměrech a rozvrácené rodině. Otec se již v 37 letech upil a matka v důsledku ztráty hlasu přestala vystupovat a z nastalé bídy zešílela.

Podotýkám, že Chaplinova politicky nejzásadnější díla vznikla až v pozdějších letech tvorby. Patří sem komedie „Diktátor“ (1940) a „Král v New Yorku“ (1957), jedny z nemnoha, v nichž Chaplinova role již není němá (poprvé na plátně promluvil právě v „Diktátoru“). V ČR byly oba v nedávné době vydány s českými titulky na DVD, stejně jako další Chaplinovy sociálně kritické filmy „Moderní doba“ (1936) a „Monsieur Verdoux“ (1947). Poněkud zvláštní je, že o svém nejvíce politicky exponovaném díle „Král v New Yorku“, otevřeně zesměšňujícím a odsuzujícím politické pronásledování v USA v období mccarthismu a zastávajícím se komunistů, se Chaplin ve svých pamětech vůbec nezmiňuje, ačkoli byly vydány až sedm let po jeho uvedení.

Charles Chaplin se ve svém životopise sám označuje za zastánce socialismu, současně ale opakovaně zdůrazňuje, že není komunistou. Zřejmě byl tedy přesvědčením socialistou – reformistou, byť sám tento termín nepoužívá. Píše o svém příklonu k britské sociální demokracii, „Straně práce“ – Labour party – současně však kritizuje její vůdce pro politiku spolupráce s konzervativci, např. ve vzpomínce na své setkání s Winstonem Churchillem v r. 1931: „»Čemu nerozumím,« řekl jsem, »je to, že zvolení socialistické vlády v Anglii nemá vliv na postavení krále a královny.«

»Ovšemže ne,“ řekl (Churchill).

»Já myslel, že socialisti jsou proti monarchii.«

Zasmál se: »Kdybyste byl v Anglii, utrhli bychom vám za tuhle poznámku hlavu.«“ (s. 368)

„Churchill se ke mně obrátil a usmál se. »Byl by z vás dobrý labourista.«“ (s. 369)

Labouristický ministerský předseda Ramsaye MacDonald zapůsobil na Chaplina při setkání, rovněž v r. 1931, „jako typický venkovský šlechtic a poslední osoba, ve které by člověk hledal vůdce dělnické strany.“ (s. 373) O setkání s MacDonaldem pokračuje: „Zeptal jsem se ho, jestli labouristická vláda, kterou jsem považoval za vládu socialistickou, má v moci podstatně změnit státní ústavu. Zamžoural na mne a odpověděl s humorem: »Měla by mít, ale to je právě paradox britské politiky: v tom okamžiku, jakmile se někdo dostane k moci, je rázem bezmocný.« Na okamžik se zamyslel a pak vyprávěl, jak byl ve funkci ministerského předsedy poprvé povolán do Buckinghamského paláce. Jeho Veličenstvo ho srdečně uvítalo a poznamenalo: »Tak co, vy socialisté, podniknete se mnou?«

Ministerský předseda se zasmál a odpověděl: »Nic, ledaže se vynasnažíme sloužit zájmům Vašeho Veličenstva a vlasti co nejlépe.«“ (Tamtéž.) Myslím, že pro vztah „socialistické“ Labour party ke kapitalismu a monarchii není třeba více dodávat…

Za svého působení v USA (kde se usadil v r. 1914) se Chaplin postupně setkával s umělci, kteří navštívili sovětské Rusko a vraceli se odtamtud obvykle se sympatiemi. Chaplin, který se o socialismus „začal zajímat teprve po příjezdu do Spojených států a po setkání s Uptonem Sinclairem“ (s. 380), se postupně začal zastávat SSSR i proti těm, kteří později přešli na stranu jeho kritiků a odpůrců. Tak popisuje i setkání se spisovatelem H. G. Wellsem v r. 1935. „Když mě Wells v roce 1935 navštívil v Kalifornii, vzal jsem si ho na paškál za jeho kritiku Ruska. Četl jsem o jeho hanlivých zprávách, takže jsem o tom chtěl slyšet z první ruky, a překvapilo mne, že to bere skoro rozhořčeně.

»Ale není na souzení ještě trochu brzy?« namítal jsem. »Byli v těžkém postavení, hrozila jim opozice a spiknutí zvnějšku i zevnitř. Za čas by se přece určitě měly projevit dobré výsledky?«

Wells v té době horoval pro úspěchy Rooseveltova Nového údělu a měl za to, že z umírajícího kapitalismu vzejde v Americe jakýsi quasisocialismus. Zvlášť kritický se zdál ke Stalinovi, s nímž měl rozhovor, a říkal, že pod jeho vládou se z Ruska stala tyranská diktatura.

»Jestliže jako socialista věříte, že kapitalismus je odsouzen k zániku,« řekl jsem mu, »jaká naděje světu zbývá, jestli socialismus selže v Rusku?«

»Socialismus neselže v Rusku ani jinde,« odpověděl, »ale tahle jeho vývojová větev vyrostla v diktaturu.« (s. 378-379)

Zajímavý citát uvádím z rozhovoru se spisovatelem Johnem Steinbeckem po uvedení „Moderní doby“ (1936): „Vedli jsme spoustu diskuzí a John kdysi při řeči o Rusku prohlásil, že komunisti udělali jednu velkou věc, když zrušili prostituci. »To je ten poslední obor soukromého podnikání,« poznamenal jsem. »Škoda, vždyť je to skoro jediné povolání, kde člověk dostane za svoje peníze plnou hodnotu – proč ho radši neorganizovat odborářsky?«“ (s. 421)

Chaplinův antimilitarismus se projevil již za první světové války ve filmu „Na rámě zbraň!“ (1918, v Československu později uváděn jako „Dobrý voják Chaplin“), ale zvláště za druhé světové války ve filmu „Diktátor“ (1940), kde se spojil s bojem proti fašismu a za demokracii. Ačkoli u diváků měl „Diktátor“ obrovský úspěch, kritika jej hodnotila rozporuplně. U části americké společnosti panovala snaha o „nevměšování“ do válečného konfliktu nebo dokonce sympatie s fašismem. „Většina kritiků nebyla spokojená se závěrečnou řečí. Newyorský deník Daily News napsal, že jsem do obecenstva namířil prst komunismu.“ (s. 431) V závěrečné Chaplinově řeči z „Diktátora“ najdeme např. provolání: „Bojujme za nový svět – za lepší svět, který dá lidem možnost pracovat – který otevře mladým budoucnost a zabezpečí staré!

Netvoři se dostali k moci tím, že vám tohle všechno naslibovali, ale obelhali vás. Neplní své sliby. A nikdy je nesplní! Diktátoři chtějí svobodu pro sebe, národ však zotročují. Bojujme za rozumný svět – za svět, ve kterém nás věda a pokrok povedou všechny ke štěstí! Vojáci, ve jménu demokracie, spojme se! … Vstupujeme do nového světa – laskavějšího světa, kde se člověk pozdvihne nad svou chamtivost, nad svou nenávist a nad svou brutalitu.“ (s. 433-434)

Chaplin o svém postoji k nacismu píše např.: „Jistý papínkův synáček v New Yorku se mě blahovolně zeptal, proč jsem tak proti nacistům. Odpověděl jsem, že oni jsou proti lidem. »Samozřejmě,« poznamenal, jako by něco právě objevil, »ale vy jste žid, nejste?«

»Člověk nemusí být zrovna žid, aby byl proti nacistům,« odsekl jsem. »Stačí, aby byl normální slušný člověk.« A tak jsme toho tématu nechali.“ (s. 437)

V r. 1942 začal Chaplin horovat pro válečnou pomoc Rusku a otevření druhé fronty v Evropě. Projevy na desetitisícovém shromáždění na podporu Ruska v San Franciscu, kde vystupoval, považoval za „zdrženlivé a obojetné“. „Předseda výboru mě požádal, abych podle možnosti mluvil asi hodinu. Toho jsem se zhrozil. Nanejvýš jsem se zatím zmohl na projev tak čtyřminutový. Když jsem však poslouchal ty nemastné a neslané řečičky, dostal jsem zlost…

Ozval se potlesk, který mi nedopřál mnoho času sebrat se. Když ustal, pronesl jsem jediné slovo: »Soudruzi!« A sál zabouřil smíchem. Když ustal smích, řekl jsem důrazně: »A opravdu tím myslím soudruzi.« Znovu se ozval smích a pak potlesk. Pokračoval jsem: »Předpokládám, že je tu dnes večer hodně Rusů, a přitom, jak vaši krajani bojují a umírají právě v tuhle chvíli, je pro nás ctí a výsadou smět vás oslovit soudruzi.« Mnozí posluchači vstali a tleskali vstoje.

Rozpálil jsem se teď, když jsem si vzpomněl na výraz: »Nechme je vykrvácet.« Chtěl jsem nad tím vyslovit rozhořčení, něco mi však napovědělo, abych to nedělal, a tak jsem místo toho řekl: »Nejsem komunista, ale jsem člověk, a myslím, že vím, jak lidé obyčejně reagují. Komunisté se od ostatních lidí neliší; když přijdou o ruku nebo o nohu, trpí stejně jako my všichni; a stejně jako my umírají. A komunistické matky jsou stejné jako všechny ostatní matky. Když dostanou tragické oznámení, že se jim synové nevrátí, pláčou jako všechny matky. Abych věděl tohleto, nemusím být žádný komunista. Stačí, že jsem prostě člověk. A ruské matky se právě teď hodně napláčou a spousta jejich synů umírá…«

Pokračoval jsem: »A dnes bojujeme v téhle válce – jsem tu jménem výboru pro válečnou pomoc Rusku.« Odmlčel jsem se a opakoval jsem: »Válečnou pomoc Rusku. Peníze pomáhají, jenomže peníze nestačí. Slyšel jsem, že spojencům v Severním Irsku zahálejí dva miliony vojáků, zatímco Rusové stojí sami proti dvěma stům nacistických divizí.« Zavládlo napjaté ticho. »Rusové,« prohlásil jsem emfaticky, »jsou naši spojenci a bojují nejenom za svůj způsob života, ale i za náš způsob života, a jak znám Američany, ti za sebe bojují rádi sami. Stalin to potřebuje, Roosevelt po tom volá – volejme po tom tedy všichni – zřiďme druhou frontu – teď okamžitě!«

Strhla se bouře souhlasu, která trvala sedm minut…“ (s. 440-441)

Z jiného projevu z 22. července 1942 cituji: „Na ruských bojištích demokracie zvítězí nebo padne. Osud spojeneckých národů je v rukou komunistů. Bude-li Rusko poraženo, octne se asijský světadíl – největší a nejbohatší na zeměkouli – pod nacistickým panstvím. … Nemůžeme si však dovolit prohrát Rusko, tam totiž probíhá útočná fronta demokracie. … Nacističtí vlci budou vystupovat v rouše beránčím. Nabídnou nám laskavý mír, ale dřív než se vzpamatujeme, propadneme nacistické ideologii. A budeme zotročeni. Vezmou nám svobodu a podřídí si naše myšlení. Světu povládne gestapo. Ovládnou nás ze vzduchu. Ano, to je zbraň budoucnosti.

Až se nacisté zmocní naší oblohy, bude všechna opozice proti nacistickému pořádku smetena. Lidský pokrok se zastaví. Bude veta po menšinových právech, dělnických právech i občanských právech. To všechno bude smeteno také. Jakmile jednou propůjčíme sluch usmiřovačům a uzavřeme s vítězným Hitlerem mír, jeho brutální pořádek si podmaní celý svět.“ (s. 443-445)

Zatímco si Chaplin svým vystupováním proti fašismu a na podporu SSSR získal srdce velké části prostých lidí, z „lepší společnosti“ byl postupně vystrnaděn jako nežádoucí: „Následkem mých projevů pro druhou frontu můj společenský život v New Yorku postupně upadal. Nikdo mě už nezval na víkendy do přepychových venkovských sídel.“ (s. 450)

Po skončení války čelil Chaplin v USA žalobě nechtěné ctitelky ohledně uznání otcovství, v němž sice zvítězil, nicméně tiskem byl nehorázně skandalizován. Po dva roky připravovaná černá komedie „Monsieur Verdoux“ byla „dobrovolnou cenzurou Filmové asociace“ strhána jako zcela nepřijatelná. Kromě nemravnosti byl kritizován např. za negativní postoj ke katolické církvi. Zatímco newyorským deníkem Daily News byl Chaplin označen za „komunistického souběžce“, např. Thomasem Mannem a Lionem Feuchtwangerem byl jeho nový film vysoce oceněn. Tisková konference k „Monsieuru Verdouxovi“ se zvrhla ve výslech typu: „Jste komunista?“ (s. 485-489) Mediální štvanice proti Chaplinovi snižovala návštěvnost jeho nového filmu. Divákům bránily ve vstupu do kin demonstrace organizací jako „Katolická legie“ s hesly „Chaplin je souběžec komunistů. Vykopnout cizáka ze Států! Chaplin je nevděčník a spojenec komunistů. Pryč s Chaplinem do Ruska!“ (s. 491) Biografy pod nátlakem výhrůžných dopisů odmítaly Chaplina promítat.

Po dokončení svého posledního amerického filmu „Světla rampy“ (1952, v ČR znám spíše jako „Světla ramp“) byl podroben výslechu čtyřmi úředníky přistěhovaleckého úřadu (byl stále britským občanem) ohledně pravosti svého jména, politického přesvědčení, proč v projevu použil slova „soudruzi“ a dokonce, zda se někdy dopustil cizoložství. Pro stupňující se politické pronásledování se rozhodl po své návštěvě Velké Británie do USA s celou rodinou již nevrátit. Chaplin o tom píše: „Třebaže nejsem komunista, odmítal jsem se zařadit do šiku a komunisty nenávidět. To ovšem urazilo mnoho lidí, včetně Americké legie. … Takoví supervlastenci by se mohli stát zárodkem zfašizování Ameriky.“ (s. 506)

Po návratu či emigraci do Velké Británie Chaplin opět kritizoval britské socialisty – labouristy za podporu atomové obrany. „Překvapuje mě, kolik se i mezi inteligentními lidmi najde zastánců atomových zbraní.“ (s. 508)

V Římě na Chaplina při premiéře „Světel rampy“ mladí neofašisté házeli zelné hlávky a rajčata. „Před naším odjezdem z Paříže do Říma mi zatelefonoval Louis Aragon, básník a vydavatel Les Lettres Francaise, že by se se mnou rád sešel Jean-Paul Sartre a Picasso. … Když se to dověděl můj propagační referent Harry Crocker, div nedostal hysterický záchvat. »Vždyť to pokazí všechno, čeho jsme dosáhli od našeho odjezdu ze Států!«

»Ale Harry, tady nejsme ve Státech, ale v Evropě, a ti tři pánové náhodou patří mezi největší světové umělce,« řekl jsem mu.. Harry mě málem přesvědčil, že setkání s Aragonem, Picassem a Sartrem je spiknutí za účelem svržení západní demokracie. … Řekl jsem mu, že později čekáme Stalina a že nechci, aby se to rozkřiklo.“ (s. 514)

Ačkoli byl Charles Chaplin zjevným sympatizantem socialismu, pravděpodobně nikdy nenavštívil žádný stát k socialismu se hlásící. Dle svých pamětí se v 50. letech v Londýně setkal s čínským ministerským předsedou Čou En-lajem a při jiné příležitosti se sovětskými představiteli N. S. Chruščovem a N. A. Bulganinem.

Od anglického vydání Chaplinových pamětí uplynulo 50 let, nicméně mnohé jeho názory a postoje, jako odpor proti fašismu, útočné válce a asociální politice, jakož i proti uměleckému nevkusu, jsou aktuální dodnes. Přečtení Chaplinových pamětí a zhlédnutí jeho filmů, zvláště z období od 30. let, vřele doporučuji všem zastáncům pokrokové kultury 20. století.

Charles Chaplin na setkání s Čou En-lajem