150 let Pařížské komuny – Promarněná šance? Louis Blanqui a Komuna 5. část
Blanquistická strana
V posledních dnech Druhého císařství se Blanquiho vize revoluce i jeho osobnost stala přitažlivou pro mnoho dělníků i studentů, kteří začali vytvářet utajené organizace s cílem svrhnout vládu. Blanquisté podnikli dva neúspěšné pokusy o státní převrat v srpnu a v říjnu 1870. V době vyhlášení Komuny měli své členy jak v Národní gardě tak v Radě Komuny. Zdánlivě měli všechny předpoklady sehrát v Komuně velitelskou roli. Co se tedy pokazilo?
V první řadě, blanquisté v tu dobu postrádali vedení samotného Blanquiho, který byl během celé doby trvání Komuny uvězněn v jednom z Thiersových vězení. Přitom jen několik měsíců předtím, v září a říjnu 1870, nabízel Blanqui ve svých novinách Vlast v nebezpečí (La Patrie en Danger) „kritickou podporu“ válečnému úsilí republiky. Blanquiho podpora Třetí republice jeho stranu mátla a dezorientovala. Podle blanquistického militanta Da Costy: „je třeba to neustále opakovat: od chvíle obležení Paříže Prusy vyslala blanquistická strana své muže do praporů Národní gardy, a jakmile to udělala, ztratila veškerou soudržnost… Blanquiho volání ´vlast v nebezpečí´, ať už bylo jakkoliv věcné, bylo zároveň faktorem rozkladu revolučních sil, kterými jsme do té chvíle disponovali.“
Blanqui požadoval zvýšení vojenského úsilí se zavedením levée en masse (masové branné povinosti) a vytvořením revolučního režimu podobného Jakobínům, který by vedl válku proti Prusům. Republika ale nebyla ani ochotná ani schopná na tato opatření přistoupit, a proto se Blanqui vzápětí postavil proti ní a účastnil se nepovedeného státního převratu v říjnu 1870. Když puč zkrachoval, vypsala republika odměnu na Blanquiho zadržení a Blanqui se rozhodl skrývat. 17. března, den před vyhlášením Komuny, byl ale Blanqui zajat silami Versailles. Krutou hrou osudu se tak Blanqui nemohl zúčastnit revoluce, jejíž vypuknutí desítky let připravoval, a jeho strana se v kritickou chvíli ocitla bez vedení.
Ačkoliv blanquisté stále měli v Komuně i Národní gardě několik vůdcovských a velitelských funkcí, podle historika Patricka Huttona „nejednali jako zkonsolidovaná zájmová skupina.“ Bez Blanquiho v čele nebyla jeho strana schopná efektivní a rozhodné činnosti. Blanquistům se nepodařilo přesvědčit Komunu, aby zahájila jako první úder proti Versailles. Dále promarnili svoji šanci uchopit v prvních dnech vojenské vedení Komuny do svých rukou. Blanquistický generál Eudes navrhl vytvoření revoluční armády vedené blanquistickými veliteli (Duvalem, Chauvierem, Ferem a jím samým), ale jeho plán byl v Ústředním výboru Národní gardy rozcupován.
Druhou věcí bylo, že návrhy blanquistické frakce přijmout mimořádná opatření k boji s Versailles byly odmítány Radou Komuny, která byla přesvědčena, že odporují principům revoluce a demokracie a zavádějí diktaturu jedince a jakobínský teror. Když se během dubna začala vojenská situace zhoršovat, začaly více zaznívat výzvy i od mnohých mimo blanquistické kruhy, aby byl vytvořen Výbor pro veřejnou bezpečnost; jeho předchůdce z roku 1793 přece zachránil První republiku od cizích invazních sil i domácích kontrarevolucionářů a mnozí doufali, že tento úspěch původního Výboru je možné zopakovat. Po určitých sporech nakonec většina Rady Komuny skutečně s vytvořením Výboru pro veřejnou bezpečnost souhlasila. Tento výbor ale nebyl veden schopnými lidmi, kteří by využili svých neomezených pravomocí, jimiž teoreticky disponovali. Místo toho vznik výboru pouze prohloubil organizační zmatky, v nichž se celá Komuna utápěla, a nebyl s to odvrátit konečný debakl.
Nedosti na tom, že měla dost vlastních organizačních problémů, se Komuna musela nějak vypořádat se skutečnými hrozbami podvratné činnosti a štvaním nepřátelského tisku. Zatímco mnoho komunardů zastávalo názor, že represivní orgány nejsou vůbec potřeba, blanquista Raoul Rigault, který stál v čele policejních sil Komuny, chápal, že k boji s kontrarevolucí je potřeba přijmout ostrá opatření. Rigault se pro funkci policejního šéfa zdánlivě nehodil, svoji politickou dráhu začal během Druhého císařství jako mladý okázalý bohém a militantní ateista v pařížské studentské čtvrti. V 60. letech se mu ale podařilo odhalit v blanquistické organizaci několik policejních informátorů. Blanqui oceňoval Rigaultův talent: „Je to jen takový pouliční výrostek, ale jedná jako prvotřídní policista.“ Když Rigault zakázal 18. dubna čtyři nepřátelské noviny: Le Bien Public, Le Soir, La Cloche a L´Opinion, vznesly se proti jeho činu protesty v Radě Komuny s výzvami k rezignaci, které se mu nicméně podařilo ustát. Rigault bojoval proti skupinám podezřelým z kontrarevoluční činnosti, jako byl klérus, a nechal provést vyšetřování v klášterech a kostelech, kde, jak věřil, měly být ukryté zbraně a poklady. Opakované prohledávání těchto budov ale nepřineslo hmatatelnější výsledky. Ačkoliv měl Rigault jasný revoluční cit jednat tak, jak situace vyžadovala, byl zároveň svými současníky vnímán jako „líný ješita, který si liboval ve výhodách své funkce, aniž by dostál odpovědnostem, které z ní vyplývaly… Rigault i nadále trávil svá odpoledne v kavárnách na nábřeží Seiny, jak byl po léta zvyklý, a velkou část práce, kterou měl vykonávat, nechával na bedrech svých podřízených.“ Rigaulův zápal každopádně nesdílela většina Komuny a nebyla tu žádná struktura, která by jej využila. Jeho nadání tak nebylo efektivně využito.
Rigault a další blanquisté si byli vědomi zásadních slabin sužujících práci Komuny a věřili, že uvězněný Blanqui by byl schopen s nimi poradit a dovést revoluci k vítězství. V tomto směru podnikla Rigault všechno možné, aby Blanquiho osvobodil a jednou prohlásil, že „bez Blanquiho se nedalo dělat nic, s Blanquim se dalo udělat všechno.“ Blanquiho prestiž výrazně překračovala okruh blanquistů, a i zbytek Komuny k němu vzhlížel s úctou. Blanqui byl na začátku zvolen do Rady Komuny (v nepřítomnosti) a padl i návrh, aby se stal čestným prezidentem (tato pocta byla pak prokázána Charlesovi Besleyovi). Po neúspěších Komuny začala Komuna vyjednávat s Versailles Blanquiho propuštění nabídkou na výměnu za pařížského arcibiskupa, nejvýznamnějšího rukojmího, kterého Komuna zajala. Thiers odmítl a komunardé následně učinili nabídku vyměnit za Blanquiho všech 74 zadržených rukojmí. Thiers to opět odmítnul. Karel Marx prohlásil, že Thiers učinil ze svého pohledu rozumné rozhodnutí, když dál držel Blanquiho pod zámkem: „Komuna znovu a znovu nabízela arcibiskupa a pak i mnoho dalších kněží výměnou za jediného Blanquiho, který byl v Thiersových rukou. Thiers ale tvrdohlavě odmítal. Věděl dobře, že Blanqui by dal Komuně pevné vedení…“ Blanqui zůstal ve vězení až do konce, když už jeho soudruzi byli masakrováni v ulicích Paříže.
Shrneme-li to si, pak je třeba říct, že přestože blanquisté zastávali v Komuně řadu klíčových funkcí, nebyli schopní jednat koordinovaným nebo rozhodným způsobem, aby se jim podařilo změnit vojenskou strategii Komuny nebo její politiku. Bez Blanquiho nebyl v jejich straně nikdo s podobným postavením, kdo by mohl sehrát vedoucí roli a zjednat disciplínu.
(Konec 5. části)
