150 let Pařížské komuny – Promarněná šance? Louis Blanqui a Komuna 6. část
Co by se stalo, kdyby…
Pokud by se Blanquimu podařilo vyhnout se 17. března zatčení, co by pak dělal v době Pařížské Komuny? Na základě toho, čemu rozuměl, by Blanqui prosazoval vést první úder proti vyhnaným a demoralizovaným silám ve Versailles. Krátký časový úsek dvou týdnů předtím, než se síly Versailles na začátku dubnu zreorganizovaly, byl přesně tím okamžikem, kdy měly síly Komuny jasnou vojenskou převahu. Marx si zoufal, že se Komuna neodhodlala zaútočit:
Podlehnou-li, bude to vina jej jejich „velkodušnosti“. Měli ihned táhnout na Versailles, když nejprve Vinoy a potom reakční část pařížské Národní gardy sama vyklidila pole. Pravý okamžik byl promeškán pro skrupule svědomí. Nechtěli začít občanskou válku, jako kdyby už poťouchlý zmetek Thiers nebyl zahájil občanskou válku svým pokusem odzbrojit Paříž! Druhá chyba: Ústřední výbor se až příliš brzy vzdal své moci, aby ustoupil Komuně. Opět z přílišné „čestné“ skrupulóznosti.
Blanqui chápal, že na začátku povstání bylo nutné přejít do útoku, nebo riskovat, že se přijde o všechno. Zatímco dalším blanquistům se při hájení tohoto postupu v Komuně a Národní gardě nevěnovala pozornost, u Blanquiho s jeho obrovskou morální autoritou tomu mohlo být jinak. Národní garda nezaútočila v době, kdy měla nad zcela dezorganizovaným nepřítelem jasnou převahu, a blanquisté působili nekoordinovaně a bez vedení. Přítomnost Blanquiho a jeho vedení mohlo zajistit chybějící pojítko, kterého bylo zapotřebí k rozhoupání Národní gardy a k vedení blanquistů do okamžité ofenzívy, která mohla s velkou pravděpodobností skončit úspěšně.
Mezi historiky se vedly nekonečné debaty, zda by Komuna mohla vzhledem k její vlastní všudypřítomné dezorganizaci a silám shromážděným proti ní zvítězit. Stejně tak se diskutovala Blanqiuho možná role v revoluci. Hutton tvrdí, že naděje blanquistů vkládané v jejich vůdce byly „pokoušením fantazie. V lpění na mýtu o trvalé životaschopnosti Komuny tváří v tvář jejím zjevným selháním překročili blanquisté hranici do této imaginární země, kde mohli naplnit aspirace svého estetického snění bez obav z kontaktu s drsnou realitou.“
Na druhou stranu se ale i mnozí další mimo řady blanquistů domnívali, že Blanqui mohl poskytnout potřebné vedení a překonat tak frakční rozpory, které Komunu tak sužovaly. Například ministr války Komuny Gustave-Paul Clusert věřil, že „pokud by byl Blanqui v Paříži, mohl Komunu zachránit. Vzal by řízení politických věcí do svých rukou a umožnil by mě, abych se v klidu věnoval obraně Paříže. Byl zvyklý na kázeň a určitě by dokázal ukáznit své lidi, zatímco by mně umožnil, abych ukáznil ty svoje.“ Francouzský historik Maurice Dommanget, autor celé řady prací věnovaných Blanquimu, spekuluje, že přítomnost Blanquiho v Komuně by byla pro její osud rozhodující: „S jeho organizačními a vojenskými schopnostmi, jasností myšlenek, prestiží, která se spojovala s jeho jménem by se Blanqui určitě stal rychle vůdcem a duchem povstání. Jaclard věří, že Blanqui by v sobě našel potřebnou rozhodnost a zároveň disponoval autoritou, aby mohl velet útoku na Versailles už 19. března, což by určitě změnilo následný vývoj událostí.“
Mnoho marxistů rovněž hájilo stanovisko, že Blanqui byl přirozeným vůdcem Komuny. Jak jsme psali výše, v Blanquim viděl vůdce Komuny už Marx. Marxista Victor Serge zoufal, že Blanqui nemohl být v Paříži přítomen: „Neštěstí, které postihlo Blanquiho, jeho zatčení v době Komuny, čímž byla uťata hlava revoluce, a uvěznění v Chateau du Taureaut právě ve chvíli, kdy pařížské dělnické třídě chyběl skutečný vůdce, nás stále pronásleduje jako ten nejhorší příklad možné smůly.“ Je jistě pravdou, že Blanqui měl kromě spikleneckých organizací a pouličních bojů jenom malé vojenské zkušenosti, ale kolik výcviku absolvoval Lev Trocký předtím, než organizoval Říjnovou revoluci a Rudou armádu?
Belgický trockista Ernest Mandel prohlásil, že „Blanqui byl nejen největším francouzským revolucionářem 19. století,“ ale dodal k tomu:
Každý včetně Karla Marxe v něm viděl přirozeného vůdce Komuny, v které pak jeho přívrženci vytvořili menšinu kolem Vaillanta. Pařížská revoluční vláda navrhla Thiersovi jeho propuštění výměnou za propuštění rukojmích Komuny včetně pařížského arcibiskupa, ale Thiers to odmítl a ukázal tím, jak moc se francouzská buržoazie bála organizačních a vůdcovských kvalit velkého revolucionáře a dopadu, které mohly mít tyto politické dary na výsledek občanské války.
I za předpokladu, že by byl Blanqui schopen vést Komunu k vítězství nad Versailles, byl by to stále jenom začátek jejich boje. Zde už vstupujeme na půdu čistých spekulací. Vítězící Komuna by musela zvítězit nad zbytkem Francie. Je pravdou, že ve Francii v roce 1871 existovaly i další komuny, šlo ale jen o revoluční ostrůvky v moři nepřátelského venkova, protože rolníci „rudé“ odmítali a nepřáli si pokračovat ve válce. Pokud by se Komuna udržela u moci, čelila by vyhlídce obnovení války s Pruskem, která mohla být ještě krvavější než ta dosavadní. V této válce by potřebovala získat na svoji stranu část generálního štábu, a ačkoliv se mnozí důstojníci stavěli proti rudým revolucionářům, nedalo by se vyloučit, že by podpořili novou vládu, pokud by dělala všechno možné pro vítězství nad Prusy. Možná by se Blanquiho Komuna stala „francouzským Jen-anem“ – osvobozenou zónou, která by byla shromaždištěm ozbrojeného lidu v boji proti cizím vetřelcům. Potřeba vedení války by si ale asi vynutila přehlušit (nebo potlačit pomocí nového Výboru pro veřejnou bezpečnost?) alternativní hlasy volající po sociálních změnách, ať už by vycházeli od radikálních dělníků, proudhonistů nebo internacionalistů. Je nepravděpodobné, že by vyspělé sociální myšlenky Komuny přežily těžkou válečnou zkoušku, pokud by už tedy Francie vůbec zvítězila.
Jakékoliv vítězství Komuny pod vedením blanquistů by nebylo vítězstvím socialistických stránek Komuny. Blanqui a jeho stoupenci chápali Komunu jako opakování Pařížské komuny z roku 1793 a ne jako počátek moderní socialistické politiky. Blanquisté ani nepředvídali ani nepochopili socialistický potenciál Komuny. Nerozpoznali tvůrčí aspekty sebeosvobození dělnické třídy a masových organizací, které jí reprezentovaly. Blanquisté jako Gaston Da Costa popírali, jakoukoliv možnost socialistického vývoje Komuny:
Povstání 18. března bylo v zásadě politické, republikánské, vlastenecké a kdybych ho měl označit jedním slovem, čistě jakobínské… Nelze popřít, že se na zasedáních Komuny nemluvilo i o socialistických myšlenkách, nebo snad i socialistické doktríně, šlo ale jen o plácání slov, platonické koketování s něčím, co bylo v každém případě cizí 200 tisícům povstalců, kteří 18. března v rozhořčení nabili svoje pušky. Pokud by šlo o skutečné socialistické revolucionáře, čemuž naše dobrá buržoazie tak ráda věří, a nikoliv naštvané jakobíny a vlastenecké revolucionáře, jednali by úplně jinak… Ani Blanqui, pokud by nás vedl, ani jeho žáci v roce 1871 nesnili o socialismu. V té době byli blanquisté tím jediným, čím mohli být, a sice jakobínskými revolucionáři, kteří povstali na obranu ohrožené republiky. Idealističtí socialisté, kteří jako menšina v Komuně zasedali, nebyli ničím jiným než snílky bez jasného socialistického programu a jejich nešťastnou taktikou bylo, že se snažili pařížský lid i komuny v celé Francii přesvědčit, že nějaký program mají.
Zatímco Komuna jako ozvěna vlády jakobínů obnovila revoluční kalendář a vytvořila vlastní Výbor pro veřejnou bezpečnost, stala se také znamením toho, že dělnická třída vstoupila na jeviště dějin ve vlastní nezávislé úloze. V tomto smyslu Komuna předznamenala budoucnost. Blanquisté si byli schopní revoluci v roce 1871 pouze připomínat, ctít a oslavovat jako nějaký svatý ostatek podobně jako uctívali buržoazní revoluci roku 1789. Pro socialistické revolucionáře jako byl Franz Mehring nastolila Komuna nové otázky socialistické politiky a masových dělnických organizací, které se vůbec nepodobaly blanquistickým konspiračním kroužkům:
Historie Pařížské komuny se stala prubířským kamenem obrovské důležitosti, protože nastolila otázku: Jak má revoluční dělnická třída organizovat svoji taktiku a strategii, aby dosáhla konečného vítězství? S pádem Komuny se stejně tak navždy skončil příběh tradující starou revoluční legendu; žádný příznivý zvrat okolností, žádný hrdinský duch ani žádná oběť nemůže nahradit jasné pochopení dělnické třídy jaké jsou… nutné podmínky jejího vlastního osvobození. To, co platilo pro revoluce dělané menšinou v zájmu menšiny už neplatí pro revoluci dělnické třídy. V historii Komuny byla ale klíčící semínka této revoluce účinně potlačena popínavými rostlinami, který vyrostly z buržoazní revoluce 18. století a zastínily revoluční hnutí dělníků 19. století. Komuně chyběla pevná organizace dělníků jako třídy a základní jasnost jejího světodějného úkolu; a na základě toho také prohrála.
Pro revolucionáře jako byl Lenin platilo, že je třeba studovat mnohé chyby a nedostatky Komuny – nepotlačení kontrarevoluce, nezorganizování disciplinované strany a vojska, nevytvoření spojenectví s rolníky nebo nepřevzetí ekonomiky – aby v budoucnu nedošlo k jejich opakování. Příklad z roku 1871 umožnil ruské revoluci z roku 1917 zvítězit: „Bez poučení i legend vzniklých z Komuny by pravděpodobně nedošlo k úspěšné bolševické revoluci v roce 1917…“ Lenin věděl, proč radostí tančil ve sněhu, když Sovětská republika dosáhla 73. den svého trvání a překonala tak Komunu.
Ačkoliv Blanqui a jeho strana nechápali a nevyužili socialistický potenciál Komuny, stále představovali alternativu, která mohla Komuně zajistit vojenské vítězství. Ať už měl Blanqui jakékoliv chyby, měl jasno v tom, že k dosažení vítězství musí revolucionáři podniknout rychlou ofenzívu. Když by Blanqui byl součástí Komuny, tak by se svými vůdcovskými kvalitami, revoluční vůlí a morální reputací jistě prosazoval tento scénář.
(Dokončení)
