Koncem ledna 1848 vykázala Engelse královská vláda z Francie a znovu se přestěhoval k Marxovi do Bruselu. O měsíc později pařížští dělníci vyhlásili republiku. Marx s Engelsem přijeli v březnu do Paříže, kam bylo přemístěno ústřední byro Svazu komunistů a Marx zde založil Klub německých dělníků. S Engelsem zpracovali „Požadavky Komunistické strany v Německu“ a v dubnu odjeli do Německa, kde v Kolíně nad Rýnem zahájili 1. června vydávání „Neue Rheinische Zeitung“. Marx byl šéfredaktorem a Engels jeho zástupcem a psal většinu úvodníků. V té době vstoupil do kolínské Národní gardy a s Marxem působil v Dělnickém spolku, který měl několik tisíc členů.

Po porážce pařížského červnového povstání zesílila kontrarevoluce v celé Evropě a „Neue Rheinische Zeitung“ a jeho redaktoři se setkávali se stále větší šikanou a perzekucí. Engels byl nucen odjet do Bruselu, odkud však byl vypovězen, odjel tedy do Francie a poté do Švýcarska, kde působil v několika dělnických spolcích. V únoru 1849 se vrátil do Kolína, kde s Marxem obhájili „Neue Rheinische Zeitung“ ve dvou soudních procesech. Po vypuknutí povstání v porýnsko-vestfálské průmyslové oblasti spěchal Engels do svého rodného města, kam přivezl dvě bedničky nábojů. Vojenská komise ho pověřila řízením opevňovacích prací a dala mu k tomu plnou moc. Bezpečnostní výbor, tvořený většinově maloměšťáky, však dostal z Engelse strach a vypověděl jej z města. Engels se proto vrátil do Kolína. Za vykradení zbrojnice na něj byl vydán zatykač. V té době byli redaktoři „Neue Rheinische Zeitung“ vypovězeni nebo soudně stíháni a vydávání listu tak bylo v květnu 1849 znemožněno.

Zatímco Marx odjel do Paříže vyjednávat o pomoci německému povstání, Engels se v jihozápadním Německu připojil ke sboru 800 dobrovolníků a stal se pobočníkem jeho velitele Augusta Willicha. Při střetu s pruským praporem bojoval v prvním šiku a ocitl se uprostřed nepřátelských střel. Boj za demokratickou říšskou ústavu skončil porážkou a Willichův sbor dobrovolníků jako poslední oddíl první německé revoluční armády přešel přes hranice do Švýcarska. Události Engels vylíčil v díle „Kampaň za německou říšskou ústavu“, vydaném v roce 1850 společně s „Německou selskou válkou“ v krátce obnoveném „Neue Rheinische Zeitung“, vydávaném v Londýně.

V listopadu připlul Engels do Londýna, kde po vyhoštění z Francie pobýval již od srpna Marx s rodinou. Engels se stal tajemníkem podpůrného výboru na pomoc uprchlíkům. Ještě během listopadu opustil Londýn a odebral se do Manchesteru, kam nastoupil jako asistent obchodního ředitele Ermena do firmy Ermen & Engels. Po deset i více hodin denně od pondělka do soboty vedl obchodní knihy, korespondenci v pěti jazycích a studoval burzovní zprávy. Od roku 1851 posílal do Londýna peněžní částky Marxově rodině, která však ani tak nemohla zcela zahnat bídu. Po otcově smrti v roce 1861 se stal společníkem firmy. Od roku 1864 pracoval již jen šest hodin denně, což mu umožnilo více se věnovat politické činnosti.

S Marxem si pravidelně dopisoval; z let 1850-1870 se dochovalo přes 1 300 dopisů. V srpnu 1851 dostal Marx nabídku dopisovat do amerického buržoazně demokratického listu „New-York Daily Tribune“, novin s největším nákladem na světě, dovážených i do Evropy, neměl však čas na tuto práci vzhledem k intenzivnímu studiu ekonomie a jeho znalosti angličtiny nebyly ještě dostatečné pro bezchybné psaní v tomto jazyce. Svěřil proto dopisování Engelsovi, který pod Marxovým jménem publikoval za více než 10 let do roku 1861 více než 120 článků, kromě kterých bylo zveřejněno několik set statí Marxových a společných. Zatímco Engels se systematicky zabýval vojenstvím, jazykovědou a přírodními vědami, Marx se zaměřil převážně na studium politické ekonomie, světových dějin a zahraniční politiky evropských států.

28. září 1864 bylo v Londýně založeno Mezinárodní dělnické sdružení, později známé jako I. internacionála. Mezi 32 členy výboru byl Karel Marx, zvolený také dopisujícím tajemníkem pro Německo. Engels založil v Manchesteru místní sekci a od Marxe převzal část korespondence. V dubnu 1865 měla Internacionála jen v Anglii už přes 12 tisíc členů. Současně byl Engels členem různých spolků jako Albert Clubu, Společnosti na podporu cizinců trpících skutečnou nouzí, literárního a vědeckého klubu Athenaeum a Schillerova ústavu, kde byl později i předsedou. Kromě toho byl členem myslivecké společnosti a byl výborným jezdcem na koni, což považoval za užitečnou přípravu na očekávané revoluční boje.

V únoru 1865 napsal Engels brožuru „Vojenská otázka v Prusku a německá dělnická strana“. Objasnil v ní, že proletariát musí vystupovat jako „samostatná, od buržoazie zcela odlišná strana“.

Engels pomáhal Marxovi při práci na „Kapitálu“ nejen materiálně, ale i jako poradce. Po vydání prvního dílu v září 1867 napsal Engels nejméně 9 recenzí do buržoazních novin a časopisů. Zahrnul do nich i nespravedlivou kritiku, mající zvýšit sympatie čtenářů k Marxovi a zájem o jeho dílo.

Na podzim 1870 se Engels přestěhoval do Londýna a po 20 letech byl opět nablízku Marxovi. Umožnil mu to dědický podíl po otci, díky kterému měl dostatek peněz, aby z nich mohl dále žít a ještě poskytnout dostačující finanční prostředky Marxovi a jeho rodině. Ihned po přistěhování do Londýna byl Engels na Marxův návrh přijat do generální rady Mezinárodního dělnického sdružení a pověřen funkcí dopisujícího tajemníka pro Belgii, poté pro Itálii, Španělsko, Portugalsko a Dánsko.

Pád francouzského císaře a založení Německého císařství analyzoval Engels v sérii článků v londýnském listě „Pall Mall Gazette“. Stal se prvním marxistickým vojenským teoretikem a Marxovy dcery mu daly přezdívku „Generál“, kterou mu přátelé říkali až do konce života. Pro Marxovu knihu „Občanská válka ve Francii“ analyzoval vojenská opatření Pařížské komuny.

V červnu 1871 založili Marx s Engelsem v Londýně výbor na podporu uprchlíků, poražených pařížských komunardů. Mnoho z nich nalezlo nocleh v domech Marxe a Engelse. Ti bojovali proti kapitulantům v Internacionále, brojícím proti poražené Komuně a hájícím ústupky buržoazii. Rozhodný boj vedli také proti sílícímu anarchismu.

17. – 23. září 1871 na konferenci Internacionály v Londýně přednesl Engels důležitou řeč „O politické činnosti dělnické třídy“, na základě které byla přijata rezoluce, zdůrazňující nezbytnost revoluční strany, sociální revoluce a konečného cíle odstranění tříd.

17. – 7. září 1872 se Marx s Engelsem zúčastnili kongresu Internacionály v Haagu za účasti 65 delegátů z 15 zemí. Většina kongresu se přihlásila k názoru, že předpokladem socialistického převratu je nastolení diktatury proletariátu, která může být uskutečněna pouze pod vedením revolučních proletářských stran. Anarchisté byli z Mezinárodního dělnického sdružení vyloučeni.

Po přeložení sídla generální rady do New Yorku už nezastávali Marx a Engels žádné oficiální funkce v mezinárodním dělnickém hnutí, jejich vliv se však nadále zvyšoval. S Marxem se Engels podílel na kritice gothajského programu Socialistické strany Německa, vzniklé sloučením Sociálně demokratické strany a Všeobecného německého dělnického spolku v květnu 1875. Poznámky, zveřejněné poprvé Engelsem až v roce 1891, patří společně s „Manifestem Komunistické strany“ a „Kapitálem“ k nejdůležitějším teoretickým spisům vědeckého komunismu. Marxova a Engelsova kritika měla však na definitivní znění programu jen nepatrný vliv a přijatý program zůstal kompromisem.

Vzhledem ke zhoršujícímu se Marxovu zdraví od něho převzal Engels podstatně větší část mezinárodní korespondence. V té době už několik let pracoval na filosoficko-přírodovědném díle, které však zůstalo nedokončené a vyšlo až po jeho smrti pod názvem „Dialektika přírody“. Od ledna 1877 do července 1878 vycházela v ústředním orgánu Socialistické dělnické strany Německa „Vorwärts!“ a následně i v knižním vydání série Engelsových článků „Pana Eugena Dühringa převrat vědy“, kde kritikou Dühringových nevědeckých názorů systematicky vyložil teorii vědeckého komunismu. Marx napsal kapitolu o dějinách politické ekonomie. Tři přepracované kapitoly uveřejnil Engels jako brožuru „Vývoj socialismu od utopie k vědě“, jež se stala jednou z nejčtenějších knih v mezinárodním dělnickém hnutí.

Po zákazu socialistických organizací v Německu zákonem z 19. října 1878 napsali Marx s Engelsem dopis vůdcům strany, jenž vešel do dějin jako „Okružní dopis“. Patří k jejich nejdůležitějším dokumentům o úloze strany a o nutnosti principiálního boje proti oportunismu. Svým vlivem prosadili, že na 1. ilegálním sjezdu v srpnu 1880 ve Švýcarsku se strana přihlásila k revoluční strategii a taktice, anarchisté byli vyloučeni a oportunisté ostře kritizováni.

Marx s Engelsem v té době věnovali pozornost také vývoji v Rusku a oba se ve zralém věku naučili rusky, aby mohli číst tamní literaturu v originále. V lednu 1882 napsali předmluvu k novému ruskému překladu Manifestu KS. Vyjádřili v ní naději, že revoluce v Rusku se stane „signálem k proletářské revoluci na Západě“. Tato předmluva byla jejich poslední společnou prací.

(Přejít na 1. část)