Šariati na levici

V tomto textu Šariati použil slovo „utopie“ v pozitivním významu slova a bránil jej proti sociologům, kteří se jeho použití vysmívali jako nematerialistickému a nevědeckému. Psal, že utopie „je ideální společnost, kterou si jedinec představuje ve své mysli [a] přeji si ji a bojuje za to, aby lidská společnost získala tuto podobu. Všechny filozofie, náboženství a jednotliví lidé mají různé představy utopie. Ráj je utopií ideální společnosti v mysli věřícího člověka. Platonova utopie byla ideálním městem pro aristokratické Řeky a intelektuály jeho doby. Boží město svatého Augustina… jsou všechno ideální společnosti… V zásadě platí, že existence vymyšlené společnosti dokazuje, že lidé se vždycky snaží dostat ze současné situace k více ´žádoucí situaci´, ať už je smyšlená, vědecká, utopie Platóna nebo beztřídní společnost Marxe“. Ideální společnost bude rovněž potřebovat svého „ideálního občana,“ prototyp lidské bytosti, která dosahuje svého největšího možného potenciálu. Důležitou součástí pokroku by mělo být podporovat lidi, aby aktivně aspirovali na své největší možnosti. Podle Šariatiho (který měl s íránskými marxisty napjaté vztahy), „dokonce i marxismus, který je postaven na ´materialismu´ a který, jak jej vysvětlují naši intelektuálové, vidí člověka jako ekonomické zvíře, hovoří o ´totální lidské bytosti´, která už nebude nedokonalá, paralyzována, rozkouskovaná nebo odcizená. Nezešílí vlivem systému ani neprojde proměnou…Nebude ani pánem ani rabem.“ Příkladem, kterým ukázal „ideální lidskou bytost“ v islámu, byl Abu Dharr al-Ghifari al-Kinani, ranný muslim, který bojoval proti korupci a hromadění bohatství a agitoval za spravedlivější rozdělení bohatství, a v kterém Šariati spatřoval prvního islámského socialistu.

V určitém směru bylo Šariatiho myšlení reakcí na marxismus, odpovědí na jeho kritiku náboženství a pokusem vytvořit nezávislý islámský socialismus. Mnoho Šariatiho myšlenek vychází z Marxe a často používal marxistické pojmy, které naplnil náboženskými významy, když zároveň dával mnoha náboženským pojmům významy, které výrazně připomínaly marxistické přístupy. Šariatiho vztah k marxismu byl ale komplikovaný: ačkoliv v mládí chválil určité autory jako „muslimské marxisty“, ve svých pozdějších letech byl k marxismu často kritický. Bezpochyby si vážil Marxe jako sociálního vědce, ale měl problém s aspekty jeho filozofie i jeho přístupem k dějinám a politice. Podle všeho viděl v marxismu, nebo přinejmenším v íránských marxistech, zredukování analýzy lidských dějin na úzký ekonomický determinismus a snižování duchovních pohnutek jako „ne-materialistických“. Autentičnost práce, v které Širiati kritizoval marxismus nejobsáhleji, Marxismus a jiné západní podvody, je pochybná; jde o sbírku jeho raných esejí a přednášek, která vyšla mnoho let poté, co byla napsána a proti jeho vůli ve státem řízeném časopise. V textu kritizuje liberalismus, existencionalismus a marxismus za jejich „materialistickou“ koncepci humanismu, která se staví proti Bohu na základě falešného přesvědčení, že bůh je anti-člověk – což prý může být pravda pro západní křesťanství, ale nemá to nic společného s islámem, který vznikl na základě jednoty Boha a lidstva. Práce odmítá marxismus jako pouhý další z řady „západních podvodů“, další evropskou ideologii vnucovanou Íránu. Jednou z oblíbených taktik šáha bylo štvát islám a marxismus proti sobě a otevřený útok proti marxismu ze strany Šariatiho, který byl kritický ale nikoliv neochotný spolupracovat a podporovat marxisty v jejich společném boji, učinil monarchii velkou službu.

Šíitský islám byl vždycky formálněji strukturovanější a centralizovanější než islám sunitský. Částečně tomu tak bylo proto, že na rozdíl od většiny sunitských škol soudnictví ponechává škola Ja´fari (Dvanáctá šíitská škola soudnictví) otevřené dveře ijtihadu, neboli nezávislému posuzování islámských textů, obvykle v souvislosti s právními otázkami. Aby byl zachován určitý stupeň konzistentnosti a řád víry je toto privilegium vyhrazenou islámským učencům nejvyššího stupně, neboli marja al-taqlid. Šíitští stoupenci si pak mohou volit mezi těmito formálně uznanými experty, kteří se čas od času liší ve svých interpretacích, nicméně jsou povinni si některého zvolit a pak absolutně respektovat jeho názory. Šariati uznával nutnost intelektuálních autorit, ale chtěl rozšířit privilegium ijtihad obecně na všechny intelektuály a potenciálně na všechny obyčejné muslimy, kteří byli dostatečně kreativní a vzdělaní na to, aby se do tohoto procesu zapojili. Jeho představa ijtihadu rovněž zahrnuje mnohem více než soudní rozhodnutí a pravidla osobního chování – znamenala přehodnocení významu celého islámu a jeho vztahu k moderním problémům.

Jinou myšlenkou důležitou pro Šariatihi bylo, jak jsme viděli, mučednictví, ideál, který byl zásadní pro íránské gerilové skupiny ať již islámské nebo socialistické provenience. Tyto různé skupiny, které si braly inspiraci zároveň z šíitské doktríny i z povstaleckého anarchistického konceptu „propagandy činem“ – Muslimští mudžahedíni a jejich marxisticko-leninistický odštěpek Pejkar, Marxističtí fedajíni a další – mezi sebou mohou mít vážné teoretické a praktické rozpory, ale všechny jsou jednotné, pokud jde o vzývání mučednictví. S výjimkou příležitostných pokusů, tváří tvář neúspěchům a stálým obětem, přejít k organizování masových hnutí, se tyto skupiny zaměřovaly na operace, o nichž věděli, že jde o sebevražedné a riskantní atentáty. Šariati se přímo nezapojil do žádného z gerilových hnutí – sám se označil za „emociálně a duchovně slabého“ pro takovou činnost – ale poskytoval většinu teorie, na níž Muslimští mudžahedíni postavili svoji existenci, a vášnivě chválil mučednictví ve sbírce přednášek, Mučednictví: Přihlášení se a poskytnutí svědectví. Jeho respekt pro ideál mučednictví jej dostával na emoční vrchol. Podle něj mělo zásadní význam pro šíitskou a íránskou kulturu: „příběh mučednictví a jeho výzev je natolik citlivý, tak milovaně vzrušující, že je jako lít olej do ohně. Paralyzuje logiku, bere nám řeč, dokonce činí obtížným i myslet. Mučednictví je spojením krystalické lásky a hlubokého, všeobsažného vědění. Člověk nemůže vyjádřit obé dvě najednou, a tak jej nemůže spravedlivě posoudit. Aby mohl pochopit význam mučednictví, musí mít jasno v ideologické škole, z níž bere jeho význam, jeho vyjádření a jeho hodnotu. V evropských zemích se slovo „mučedník/martyr“ odvozuje ze slova „mortal“ znamenající smrt nebo umírání. Jedním ze základních principů islámu (a zejména šíitské kultury je nicméně ´oběť a poskytnutí svědectví´. Takže místo mučednictví, tj. smrti, je ve skutečnosti myšlen ´život´, ´důkaz´, ´svědectví´, ´potvrzení´. Tato slova, mučednictví a poskytnutí svědectví, ukazují na rozdíly existující mezi vizí šíitské islámské kultury a jinými kulturami světa.“ Mučednictví není tragédií individuálního života, ale spíš naprostou oddaností života jednotlivce určité věci, přesvědčení nebo myšlence – nejvyšší čest, které někdo může dosáhnout. Mučednictví není „prostředkem, ale cílem samo o sobě“.

Usilovat o mučednictví ale nebyla životaschopnou politickou strategií Mudžahedíni zažívali postupnou ztrátu svého členstva, a ačkoliv si získali oblíbenost mezi univerzitními studenty, nepodařilo se jim výrazněji oslovit dělnickou třídu. Jejich kombinace protimonarchistického radikalismu a šíitské tradice oslovovalo především univerzitně vzdělané příslušníky tradiční buržoazie, věřících rodin, zatímco marxismus byl populárnější mezi městskou dělnickou třídou a pracujícími v ropném průmyslu na jihu země. Mezi samotnou tradiční buržoazií mohli počítat s určitým ohlasem na důraz, který kladli na šíitství, ale zároveň napadali „svaté právo na soukromé vlastnictví“ a klérus, v němž majitelé obchůdků na bazaru spatřovali tradiční vůdce svých komunit, vnímali přinejlepším se smíšenými pocity ne-li nepřátelsky. Ačkoliv v roce 1979 měli vliv, Mudžahedínům by více prospěla orientace na masové organizování než na propagandu činem.

(Konec 2. části)

První část – ZDE