Muzeum hlavního města Prahy vydalo v letošním roce objemnou knihu „Chudá Praha“ s podtitulem „Lidé-Místa-Instituce (1781-1948)“ (237 stran A4, k dostání za 520 Kč).

Publikace vychází z výstavy v uvedené instituci, pořádané v roce 2019, jež tehdy vzbudila velký ohlas veřejnosti. (Psal jsem o ní zde: https://levaperspektiva.cz/clanky/chuda-…l-m-prahy/) V knize má zájemce o danou problematiku podstatně lepší možnost se s ní seznámit než na výstavě, často přeplněné návštěvníky, přičemž na zkoumání výstavy by si asi málokdo vyčlenil několik hodin času, kdežto na knihu, průběžně, vážný zájemce jistě ano. Pro mě osobně jde o publikaci skutečně nesmírně zajímavou, až strhující, tím spíše, že v dnešní době neobvyklou. Víme přece dobře, jak hlavní mediální proud neustále hovoří o tom, že „první republika“ byla érou nejskvělejšího a nejskvostnějšího rozkvětu, ve všech ohledech nejhezčí a nejlepší. Učí se to tak i ve školách. I já jsem tak byl učen už asi před dvaceti lety. Krásně se to říká, když už ji prakticky nikdo nepamatuje.

V zájmu poznání objektivní historické skutečnosti je nanejvýš namístě přiznat si i odvrácené stránky tohoto období, stejně jako jiných etap našich dějin, a potom soudit, která tendence ve které době převažovala, co dobrého se udělalo pro většinu společnosti, co se naopak nepovedlo a jaké se staly chyby nebo i zločiny. V této souvislosti si vybavuji dokumenty z počátku 90. let, knihy i filmy, o perzekuci trampského hnutí za „první republiky“, i o tom, jak bylo toto hnutí chudobné, možno říci plebejské či proletářské, i když částečně ovládané láskou k Západu (paradoxně ale asi hlavně po roce 1948 a tím více po roce 1968, ale vraťme se do „první republiky“…). Dnes už se o tom také není slyšet, v rámci primitivní glorifikace meziválečného období.

Archivní dokumenty reprodukované v knize i průvodní text (Jany Viktorínové) dokazují, že v mapovaném období si každá vládnoucí moc uvědomovala problematiku chudoby a usilovala o její zmírnění, ale nikdy nebyla schopna ji úplně odstranit. Téměř úplně se to podařilo až po roce 1948, což kniha sice explicitně neuvádí, ale přece jen naznačuje. Bohužel, trvalo to jen po poměrně krátkou dobu.

Na základě zveřejněných dokumentů se mi zdá, že minulost už od doby josefínské prokazovala větší soucit (útrpnost) s chudinou než doba současná. Možná je to dáno i tím, že rozdíly mezi bohatými a chudými byly tehdy podstatně viditelnější (ne nutně větší) a životní úroveň chudých byla na první pohled hrozivější. Ostatně životní úroveň všech tříd a vrstev tehdejší společnosti byla nesrovnatelně nižší než dnes. Vždyť kdo by dnes chtěl žít jako tehdejší šlechta, ve studených zámcích bez tekoucí vody…?
Kniha o chudé Praze jistě naráží na ono úskalí, že odvrácenou tvář města málokdo fotografoval a předtím málokdo maloval nebo jinak dokumentoval. Jak praví závěr knihy, k důkladnějšímu prozkoumání pražské chudoby došlo až v 50.-60. letech minulého století, prý za účelem „diskreditace první republiky“. Opravdu ji bylo třeba v tomto ohledu diskreditovat?

Dnes panuje ve velké části společnosti přesvědčení, že sociální zabezpečení dnešního typu existuje „odjakživa“. Myslí si to dokonce lidé poměrně vysokého věku, kteří „začali brát rozum“ v poválečné době. Ano, ani oni už nezažili dobu nezaměstnanosti (nebo ji zažili až po roce 1990 za podstatně příznivějších podmínek) a nezažili dobu, kdy obrovská část populace neměla nárok na žádnou podporu v nezaměstnanosti a dokonce ani na starobní nebo invalidní důchod. I když se uvedená kniha nezabývá primárně touto otázkou, poukazuje na to, jak neuspokojivě byly tyto otázky sociálního zabezpečení řešeny před rokem 1948 a tím spíše před roky 1945 a 1939 (kdy bylo formálně skoncováno s nezaměstnaností – ale v podmínkách začínající 2. světové války a nástupu fašistické diktatury je snad jasné, za jakou cenu).

Dnes už si málokdo dokáže představit, jak obrovský počet lidí neměl nárok na žádnou podporu v nezaměstnanosti nebo v pracovní neschopnosti jen proto, že neměli odpracováno potřebné období, že nebyli členy odborů nebo protože nebyli potřebný počet let občany hlavního města. Dnes je většina z toho nemyslitelná, ačkoli část tehdejších negativ se vrací, a s restaurací kapitalismu, tržního hospodářství, tomu nemůže být jinak.
Mnohý čtenář se jistě setkal třeba s problematikou nedostupnosti mateřských škol. Dlouhodobě nepostačují poptávce. Kdo ví, že do roku 1869 nebyla v Praze žádná a v 70. letech 19. století připadalo v takové školce 125 dětí na jednu učitelku…? (Tím nenavádím k závěru, že oproti tehdejší době se máme jako prasata v žitě a není již oč bojovat…)

Četbou poznatků z knihy docházím k úvaze, nebylo-li v některých ohledech sociální zabezpečení dokonce i v 18.-19. století principiálně lepší (pokrokovější) než dnes, například zastavárny byly tehdy státní, kdežto dnes slouží k obohacení soukromníků.

Kniha nemůže opomenout dobovou sociálně demokratickou a později především komunistickou kritiku bídy a žebroty, ale zdá se, že úmyslně jí nechce věnovat přílišnou pozornost, aby nebyla vydávána za komunistickou / radikálně levičáckou agitku. Takovou knihu by samozřejmě v dnešních „demokratických poměrech“ nikdo nevydal (nezaplatil)…
Z prvorepublikové éry je zveřejněno i několik dokumentů z bojů vedených KSČ a s ní zpřízněného hnutí nezaměstnaných nebo družstevního hnutí, zejména spotřebního družstva Včela. Celkově by jistě tato kapitola dějin zasloužila větší pozornost, kdyby tomu nebránila generální linie státního antikomunismu.

Pokud by byla kniha spojena s anály komunistického a dělnického hnutí, mohla by o spoustě tehdejších fonoménů vydat svědectví od pamětníků-literátů velikosti Antonína Zápotockého, Ivana Olbrachta, Marie Majerové, Gézy Včeličky nebo Julia Fučíka. Ty však dnes nelze považovat za seriózní zdroje, protože to byli – komunisté…

Fotografie dobové bídy z knihy nechci komentovat. V tomto případě platí, že lepší je jednou vidět než stokrát slyšet. Jen mi tane na mysli, že ta největší bída zpravidla nebyla nikdy nafocena ani nafilmována, jako není ani dnes.

Při pohledu na dokumenty z předmichovské republiky nemohu říci, že by tato doba sociálním zabezpečením zcela pohrdala, a musíme uznat, že bylo dosaženo i určitých úspěchů, například výstavbou Masarykových domovů v Krči s 10 pavilony pro chudé. Současně vidíme jasně protirežimní, antisystémový tón letáků KSČ, jimž nechybí sarkastický humor typu „…všichni páni chtěli roztočit kola a roztočili miliony.“ (Leták KSČ k 1. 5. 1935, s. 221) Takový skutečně revoluční, řízný tón zcela absentoval v propagandě KSČ a KSČM po roce 1989 (ale vlastně už dlouhá léta předtím) a podle toho strana dopadla…

Překvapilo mě, kolik lokalit nouzových kolonií a dalšího nuzného bydlení na snímcích (hlavně z 30.-50. let) se nepodařilo identifikovat. Z hlediska lidského života je to sice poměrně dávná minulost, nicméně pamětníci 50. let jsou ještě mezi námi, a z hlediska dobových zvyklostí – v době známé svou úřední precizností, alespoň ve srovnání s dneškem – mi připadá překvapivé, že snímky (zřejmě) nebyly podrobně popsány.

Zajímavé by bylo srovnání, jak vyobrazená místa vypadají dnes. Pokud by se do práce zapojilo více historiků a znalců staré Prahy, snad by se podařilo většinu z nich přesně lokalizovat. A srovnání s dneškem by bylo bezpochyby zajímavé, byť asi ne vždy by se setkalo s pochopením. Sám jsem se setkal s majiteli pohoršenými tím, že fotografuji jejich objekt, natož aby takový snímek vyšel v knize – zvlášť pokud nemovitost není právě v příkladném stavu…

S ohledem na rozsah knihy bych si dovedl představit hned dvě pokračování – jedno jako vývoj chudinské otázky v letech od roku 1948 dosud, což by však bylo politicky problematické vydat, protože srovnání období 1948-1989 a od 1989 by vypadalo jako komunistická agitka (čímž netvrdím, že éra let budování socialismu byla ideální a bezchybná), zatímco druhé by mohlo mapovat srovnání někdejších chudinských lokalit se současným stavem. Ano, velká část nouzových kolonií byla srovnána se zemí v 50.-70. letech a zbytek ztratil svůj někdejší sociální charakter. Kdo zná Prahu, tuší, že vlastnit dnes domeček se zahrádkou někde pod Bohdalcem nebo v Libni je dnes úplně jinou společenskou kategorií než ve 30. letech. Tehdy byl takový člověk chudákem, dnes – milionářem…

Ale projděme se dnešní Prahou a nebuďme slepí. Novodobých nouzových příbytků a žalostných obydlí „bezdomovců“ najdeme i blízko centra města hrozivý počet. Před 100 nebo 80 lety byla nouzová obydlí alespoň formálně legalizována a trpěna, dnes ani to ne.

Česká tisková kancelář uvedla, že na jaře 2022 – před rokem – bylo v Česku 18 tisíc lidí bez domova a 272 tisíc lidí v bytové nouzi. V roce 2019, před hospodářskou a pandemickou krizí, měla prý Praha (dle ČTK) 3057 dospělých a 194 dětí bez domova.