12. prosince se ve Spojeném království konaly volby, které mnozí politici na obou hlavních stranách barikády neváhali označit za zlomové pro další vývoj země. Hlasy voličů se dopočítaly a je jasno: volby skončily jasným vítězstvím Konzervativní strany současného předsedy vlády Borise Johnsona a drtivou prohrou opoziční Labour party vedené Jeremy Corbynem.

Ve volbách přišli Labouristé o řadu obvodů ve svých tradičních baštách, zejména v často skloňované „Rudé zdi“ – pásu obvodů táhnoucí se z Vale of Clwyd v severním Walesu přes bývalé uhelné a ocelářské oblasti střední a severní Anglie až po Great Grimbsy na východním pobřeží. Jde mnohdy o dělnické komunity dlouhodobě postižené strukturálními ekonomickými problémy, zanedbanou infrastrukturou a devastací táhnoucí se minimálně již od dob vlády M. Thatcherové z 80. let. Zároveň jde o obvody, kde v roce 2016 v referendu o odchodu Spojeného království z Evropské unie výrazně převažoval souhlas s brexitem.

Pro získání správného náhledu na labouristickou volební katastrofu v těchto dělnických obvodech stačí uvést jen několik příkladů: Toryové získali od Labouristů obvod West Bromwich East poprvé od jeho vzniku v roce 1974, obvod Wrexham volil Konzervativce poprvé od roku 1935, Sadgefield nezvolil labouristu prvně od roku 1931. V roce 1997 zde Tony Blair získal většinu více než 25 tisíc hlasů. Obvod Wakefield volil labouristy pokaždé od roku 1932, obvod Bassetlaw od roku 1924, obvod Don Valley od roku 1922, obvod Bishop Auckland od roku 1918 – v letošních volbách všechny tyto obvody přešly ke Konzervativcům, a tak by se dalo vypočítávat dál a dál. Těžkou a zároveň i symbolickou ranou byla porážka labouristického doyena Dennise Skinnera v obvodě Bolsover, který přišel o místo v parlamentu po 49 letech. Volby rovněž znamenaly definitivní vymazání Labour party z politické mapy Skotska, kde neuspěli ani Toryové a zisky si připsala středolevicová, separatistická a silně prounijní Skotská národní strana. Naopak v Londýně Labouristé pokud jde o mandáty celkově zůstali na svém výsledku z roku 2017, byť i zde se jejich náskok na druhé strany v pořadí mnohdy snížil. Celkově jde v přepočtu na získané mandáty (203) nejhorší výsledek od roku 1935.

Pro radikální levici je bytostně důležité správně analyzovat příčiny této zdrcující porážky Labouristů, a to tím spíš, že tito přišli do voleb s nejlevicovější platformou za mnoho desetiletí. V programu nazvaném Manifest pro skutečnou změnu navrhovala Labour party znárodnění nemalé části britské ekonomiky (vodárenské společnosti, energetická distribuční síť, podnikatelské úvěry pro veřejné projekty, železniční doprava, pošta, telekomunikace…), vytvoření národního systému domácí péče v Anglii (ve Skotsku již funguje), masové investice do ekologicky šetrné infrastruktury, digitalizace, bytové výstavby a zdravotnictví, vznik státní investiční banky pro zanedbané a dlouhodobě podfinancované regiony, zvýšení minimální mzdy i platů ve veřejném sektoru. Financován měl být částečně ze zisků znárodněných podniků, částečně ze zdanění ropných, plynařských a internetových korporací, které dnes v Británii neplatí prakticky žádné daně (ZDE).

Byl to právě tento výrazně levicový program, který od Labouristů odradil voliče?

Pravice samozřejmě porážku Labour okamžitě využila a tvrdí, že voliči dali pohlavek „komunismu“ a „rudému úroku na úspěšné“. Průzkum provedený agenturou Opinion přímo u volebních místností ale ukázal, že u voličů, kteří opustili Labour obecně, i u těch, kteří přešli konkrétně ke Konzervativcům, figuroval program jako důvod nevolitelnosti Labour pouze v 6 %. Corbyn má navíc pravdu, když v povolebním zamyšlení připomněl, že se Labour do politické debaty podařilo úspěšně vnést témata jako bydlení a zdravotnictví. Konzervativci Borise Johnsona se na rozdíl od voleb v roce 2017, kdy Mayová razila nepopulární politiku škrtů a neoliberálních reforem (´daň z demence´), vytasili s programem netradičně velkorysých státních výdajů, zvyšování minimální mzdy i růstu učitelských platů.  Každopádně podle průzkumu výrazně větší množství voličů, kteří od Labouristů odešli, udávalo jako důvod nespokojenost s vedením strany (37 %) a pozici Labour k brexitu (21 %) než program. Hledat příčiny porážky je tedy nutné především zde.

Lavírování s brexitem a políček demokracii

Podle Lindsey Germanové, dlouholeté místopředsedkyně protiválečné Stop the War Coalition, které byl Jeremy Corbyn v letech 2011-2015 předsedou, byl jednoznačným důvodem porážky Labouristů brexit. „Johnsonovo heslo ´Dokončeme brexit´ přebilo všechno ostatní. Lidé, kteří hlasovali pro odchod z EU opouštěli Labour ve velkém. Mnoho z nich volilo Stranu pro brexit [získala celostátně 4 % hlasů voličů], nebo nevolilo, a někteří přímo podpořili Torye…“

„Důvod, proč Labouristé ztratili, ležel právě zde. Hlasy pro Labour vyskočily nahoru v roce 2017, když bylo její politikou respektování výsledků referenda. Už tehdy měla radikální program a Jeremy Corbyn stál v jejím čele. Rozdílný výsledek z 13. prosince tkvěl v tom, že Labour opustila svoji původní politiku a přijala program druhého referenda. To byla politika, kterou Labour vnutili pravičáci a příliš mnoho lidí z levice ji bohužel přijalo za svou. Corbyn a delegáti programové konference dělali co mohli, aby význam přechodu k setrvání v EU umenšili, ale nadělalo to škodu. Stínoví labourističtí ministři otevřeně říkali, že v novém referendu budou hlasovat pro setrvání v EU, a tak dali celému vedení strany punc odpůrců brexitu.“

Podle Germanové skočilo vedení Labour na lep kampaně „Lidového hlasování“ (The People´s Vote), za kterou stáli prounijní odpadlíci od Toryů, Liberální demokraté a blairisté typu Alastaira Campbella. Pro voliče z dělnických a venkovských obvodů, kteří členství v EU odmítají, to byl jasný signál, že vedení Labour nevnímá ani jejich pocity, ani nerespektuje jejich požadavky, které uspěly v testu referenda.  Germanová uzavírá: „Poučení z toho je, že nemůžete jen tak vyhodit hlas lidí do koše a myslet si, že si toho nevšimnou. 12. prosince se to jasně ukázalo a mnoho dobrých kandidátů na to doplatilo.“

Obdobný názor na selhání Labour ohledně Brexitu má i předák odborů Unite (1,2 milionů členů) napojených na Labouristy a donedávna klíčový spojenec Jeremy Corbyna, Len McCluskey. V rozhovoru pro Huffington Post uvedl: Byl to „pomalý pád Labour do náruče kampaně za Lidové hlasování a na pozice lidí, kteří nikdy nepřijali demokratické rozhodnutí britské veřejnosti v červnu 2016, co rozhodlo o této porážce.“

Corbyn – ostouzený vůdce i hledač „městských liberálů“

Ale brexit nebyl jediný důvod porážky. Jak jsme viděli v předchozím grafu, značná část lidí, kteří od Labour odešli, udávalo jako svůj důvod nespokojenost s vedením. Germanová i McCluskey zmiňují, že při kontaktní fázi kampaně s obcházením domácností kandidáti mnohokrát narazili na Corbynovu nepopularitu. Kde se ale vzala, když ještě před pár lety za Corbynem s nadějí vstupovaly do Labour party desetitisíce nových, často mladých a nadšených členů s chutí do aktivismu, a výsledky strany v předčasných volbách v roce 2017 výrazně předčily pesimistické až katastrofální prognózy Corbynových kritiků?

Jako jeden z důvodů drastického propadu Corbynovy popularity se nabízí léta trvající urážející, špinící a nenávistná kampaň prakticky celé britské mediální sféry. Corbyn je již několik let po sobě představován v Murdochově a Rothermerově mediálních impériích veřejnosti jako hrozba pro bezpečnost země, jako spojenec teroristů, jako antisemita, v lžilevicovém tisku typu the Guardian pak jako sektář a stalinista.  

Pátrání novináře Steva Toppla píšícího pro The Canary poodhalilo již v roce 2015, že za řadou mediálních útoků proti Corbynovi stojí poradenská a konzultační agentura Portland Communication, v jejímž vedení stojí bývalí šéfové komunikace a mediální poradci neoliberálních premiérů Tonyho Blaira a Gordona Browna, jako například Alastair Campbell, Jimmy Leach, Mark Flanagan a Stephen Wall, kteří mají obrovské mediální konexe. Do mediální štvanice proti Corbynovi se více méně otevřeně zapojily také britské tajné služby a další represivní státní struktury.

Problém je v tom, že takové nenávisti žoldáků z mediálních korporací jsou levicoví a radikálně levicoví předáci vystavováni běžně a u řady z nich je to právě tato nenávist, která jim přidává na oblibě u pracujících, kteří mají tyto na objednávku píšící novináře „dobře přečtené“. Ostatně útoky proti Corbynovi před volbami v roce 2017 nebyly o nic menší než před volbami letošními.

Primární problém Corbyna nebyla nenávist pravicového i „levicového“ tisku, ale ztráta důvěry u voličů z roku 2017 a vůbec u tradiční základny Labour. Jednou z věcí bylo již zmíněné kličkování kolem Brexitu. Ale problém byl podle McCluskeyho hlubší a spočíval v orientaci na „městského liberálního voliče“ – i v Česku dobře známý fantom zkázy parlamentní levice.

McClusky v uvedením rozhovoru pro Huffington Post UK zmínil přílišnou orientaci na metropolitní, londýnské prostředí: „Jakkoliv jde o důležitou věc, Labour příliš často oslovovala velkoměstskou část svého voličského spektra v hodnotových pojmech – otevřenosti, tolerance a lidských práv, zatímco ´tradičním´ dělnickým voličům jednoduše dávala materiální nabídky. Jako by snad tito voliči neměli své vlastní hodnoty týkající se solidarity a života v komunitě.“

Podle dalších analytiků se strana dlouhou dobu v kampani soustředila na městské obvody, kde byl v posledních volbách relativně malý rozdíl mezi počtem získaných hlasů Labouristů a Konzervativců. Velké skupiny mladých členů pro-corbynovského hnutí Momentum se vrhly agitovat do „prestižních“ obvodů, kde kandidovali nejvýznamnější předáci Toryů s cílem senzačně jim vyfouknout křeslo. Teprve koncem listopadu na základě varování, mj. předáka odborů McCluskyho, a analýz pohybu voličů se strana rozhodla úplně otočit své priority a začít si výrazně více všímat obvodů v severní Anglii, kde voliči hlasovali pro brexit. Mnozí si však správně položili otázku, zda toto nasazení převážně mladých aktivistů z velkoměst do kontaktní kampaně mohlo vynahradit nedostatečné zakořenění strany v každodenním životě komunity a zkušenostech tamní dělnické třídy.

Jak moc se vůbec změnila Labour pod Corbynem?

Zisk 203 mandátů, jak již bylo řečeno, představoval nejhorší výsledek Labour od roku 1935, kdy překonal i neslavných 209 mandátů z voleb v roce 1983 za předsednictví Michaela Foota. Analýzy ukazují, že Labour zvítězila v obou těchto volbách ve 105 stejných obvodech, které dosud představují „jádro“ její voličské podpory. Zbývající, téměř stejný počet mandátů získala v roce 1983 v obvodech, které pak ztratila, a naopak v roce 2019 v obvodech, které jí před čtvrt stoletím nevolily.

A zde je to zajímavé: Křesla, které Labour od roku 1983 ztratila, se nacházejí na venkově a malých městech v Midlands, v severní Anglii a ve Skotsku (zde ještě v roce 2010 získali Labouristé 41 křesel, ve volbách 2015 – před Corbynem – a 2019 – za Corbyna, už pouze jediné!). Křesla, která naopak Labour získala, se nacházejí převážně v Londýně, na bohatých předměstích a v univerzitních městech. V roce 1983 napsal časopis Economist, že když se chceme podívat na labouristické obvody, je třeba typicky hledat ve zchudlých vnitřních čtvrtích velkoměst a zruinovaných de-industrializovaných komunitách. V roce 2019 je třeba se dívat na pro-EU naladěné, nadprůměrně vzdělané enklávy organizované kolem nějaké univerzity.

Hasič, odborářský aktivista a člen tzv. Modré Labour, Paul Embery, se domnívá, že strana se i za Corbyna dále vzdaluje od britské dělnické třídy. Navzdory radikálně levicovému programu pokračuje v trendu, který když ne začali, tak rozhodně akcelerovali blairisté, totiž v upřednostňování zájmů a hodnot mladé (nastupující), městské, kosmopolitní a liberální střední třídy nad tradičními dělnickými voliči a jejich komunitami. Netýká se to jen brexitu, ale třeba i politiky otevření hranic masové imigraci. Na rozdíl od blairistů sice Corbyn nabízel dělnickým voličům jistoty ekonomické bezpečnosti, ale stejně jako blairisté – a nová levice – jim odmítl poskytnout záruky kulturní bezpečnosti.

Podle Emberyho může Labour, i když fatálně selhala v nevyslyšení přání brexitu, obnovit své spojení s dělnickou třídou, pokud bude vedle tepání ekonomické nerovnosti rovněž nabízet jistou kulturní stabilitu a oslovovat voliče na základě hodnot z jejich ´reálného světa´, jako je práce, rodina a komunita místo propagace těžko uchopitelných novolevicových konstruktů jako je diverzita, ´rovnost´ [kulturních projevů] a inkluze.

Také jazyk používaný v kampani při představování programu byl podle mnohých příliš často nesrozumitelný lidem, na které měl program cílit, zejména když se otázky jako nová pracovní místa, růst mezd a investice do potřebné místní infrastruktury spojovala s vizemi bezuhlíkaté „chytré“ ekonomiky, vnímané mnohými jako vzdušné zámky budoucnosti.  

Shrnutí

Neschopnost porozumět varovnému hlasu svých tradičních dělnických voličů ohledně brexitu, bezpečnostních i sociálních rizik masové imigrace a kulturních změn britské společnosti, nesrozumitelně artikulovaný program a zaměření na velkoměsta a kosmopolitní mladou generaci ukázaly, že Labour se za čtyři roky Corbynova vedení změnila méně, než by si mnozí přáli či představovali. Volební vysvědčení odpovídalo tomuto nepřesvědčivému výkonu.

Skutečností ale je, že změny nastaly – ve straně výrazně přibylo členů, zásadně posílila radikální levice, strana se programově vyhranila a posunula vlevo. Naopak pozice centristů a blairistů v Labour dále výrazně oslabily, řada poslanců z tohoto křídla stranu již před volbami opustila ve snaze rozjet konkurenční, ´středolevicovou´ stranu (tento pokus skončil naprostou blamáží), jiní právě ve volbách ztratili svá křesla.

Nejpravděpodobnější scénář dalšího vývoje strany je tedy pokračování corbynismu bez Corbyna v čele, což s jistotou povede k další vlně útoků korporátních médií a zuřivým snahám blairistů podkopávat nové vedení. Navzdory tomu je nutné považovat vydobytí Labour party radikální levicí za zásadní a v dlouhodobém měřítku strategický úspěch britské dělnické třídy.

Labour bude muset nyní v těžkém postavení opoziční strany vůči Johnsonovým konzervativcům i vůči vnitřní páté koloně prokázat, že se ze svých chyb poučila, což znamená projít další zásadní proměnou, a obnovením svého spojení s dělnickou třídou na základě radikálního programu. Musí prokázat, že chce a umí bránit zájmy pracujících a všech neprivilegovaných Britů proti kapitálu a jemu sloužícímu státnímu aparátu a že své úsilí o radikální transformaci Británie myslí smrtelně vážně.