Mnichov – teror, štvanice, vyhnání, a nejen zrada velmocí (2. část)
Ve dnech 12. – 14. září 1938 vypukly na 70 místech pohraničí nepokoje vyvolané henleinovci. Nejsilnější byly na Chebsku a Karlovarsku. Podle informátorů z řad německých sociálních demokratů se nepokoje stupňovaly a změnily v otevřené násilí až poté, když se jejich původci ujistili, že četníci a policie proti nim nezasahuje. Na mnoha místech, např. ve Vejprtech, Lokti, Rolavě, Abertamech, Aši, Teplé, Hranicích a Karlových Varech tak došlo k napadení Čechů, vyhnání českých úředníků, vytloukání oken českých bytů a škol a zamalovávání českých nápisů.
Kronikář české školy v Chebu o těchto událostech napsal: „V pondělí 12. září doráželi na cestě do školy němečtí žáci na české děti. S obavami byl očekáván večer, kdy měla být německým rozhlasem vysílána řeč kancléře Hitlera. Němci ji poslouchali nejen doma, ale i na shromážděních a v hostincích. Po řeči vtrhli do ulic a vybíjeli všechny české a židovské obchody, nerušeni policií, která nesměla zakročovat. Blízko školy byl dobýván spolkový dům německých sociálních demokratů Volkshaus. Bylo při tom silně stříleno. Dav pak táhl kolem české školy a roztloukal v ní okna. Byl to hrozný večer, hrozná noc. České obyvatelstvo zůstalo bez ochrany, bylo slyšet křik a rány.“ Exilový předseda a představitel pravice německých sociálních demokratů Wenzel Jaksch v roce 1940 retrospektivně procházel tyto události a vzpomínal hrdinství německých antifašistů, kteří mnohdy museli čelit obrovské přesile. „Mnoho sídel naší strany ušlo obsazení a zničení tím, že si nacisté mysleli, že naše ´Republikánská obrana´ je po zuby ozbrojena, což ovšem bohužel nebyla pravda… Pravdou je, že naše Rudá obrana se nacistickému teroru v mnoha oblastech neohroženě postavila čelem i tehdy, když už státní moc selhala. Mnoho z těchto udatných mužů za své hrdinství později pykalo v koncentračním táboře a útěkem do demokratické ciziny se podařilo zachránit jen rozptýleným zbytkům této družiny bojovníků za svobodu.“
Mrtví četníci – zbytečné oběti vládní liknavosti
K nejvážnějším incidentům bezpochyby patřilo přepadení četnických stanic v Haberspirku (dnes Habartov), Schwaderbachu (dnes Bublava) a Krajkové.
Útoku na haberspirské četníky předcházelo vyšetřování případu, kdy jeden z místních nacistů vhodil zápalnou bombu do budovy české menšinové školy v blízkých Citicích. Případ vyšetřovali četníci Jan Koukol, Jan Pardus a Antonín Křepela. Podle svědectví učitele Václava Němce v knize Čas jeřabin si četníci posteskli:
„Co tomu všemu říkáš?“ zeptal se strážmistr Pardus. „My si připadáme jako nazí v trní. Ty flinty nám nejsou k ničemu, když je nesmíme použít. Nemáme je dráždit, nesmíme dát nejmenší záminku k protestům. Cítíme, jak jsou na koni. A oni to vědí a jsou čím dál drzejší.“
„Drzost“ místních ordnerů a obecně henleinovců gradovala jen několik hodin po tomto rozhovoru, když místní německý komunista Kovarik četníkům oznámil, že ordneři zatkli sociálně demokratického starostu Bitlera, vyvěsili na obecním úřadě prapor s hákovým křížem, obsadili českou školu a dělnický konzum. Pod vedením úředníka z kanceláře dolu Otto Plasse přepadli henleinovci v počtu nejméně 300 osob 13. září ráno četnickou stanici, kde v té době konali službu pouze 4 četníci. Přes tuto obrovskou početní nevýhodu četníci odmítli vydat stanici bez boje a navzdory následné palbě ji ubránili před obsazením, když se jim podařilo zabít velitele útoku. Nacisté pak přistoupili k zbabělému činu: zadrželi ženu četníka Parduse, která pracovala jako poštovní úřednice, a přivedli ji zbitou a spoutanou před stanici s tím, že pokud jim nebude služebna vydána, tak ji na místě zastřelí. Četníci se vzdali, ale ještě předtím znehodnotili všechny zbraně na stanici tak, aby jich henleinovci nemohli použít. Při útoku byl zabit velitel stanice praporčík Jan Koukol, po vydání stanice byl umlácen krumpáčem četník Antonín Křepela, těžce zraněn četník Pardus a do Říše odvlečen zraněný strážmistr Matěj Příbek. Během následného dobývání henleinovci obsazené četnické stanice posilami svezenými autokarem padli ještě četníci na zkoušku Stanislav Roubal a Vladimír Černý.
Pardus přežil jen proto, že byl ležící v krvi zprvu pokládán za mrtvého. Následně byl, stejně jako jeho žena, odvezen do falknovské (sokolovské) nemocnice, když utrpěl prolomení lebeční kosti, průstřel ramene, zlomení prstu levé ruky a řadu pohmožděnin. V bezvědomí mu také henleinovci vyřezali na ušní lalůček hákový kříž. Anglický novinář Sydney Morell měl možnost hovořit s německými lékaři, patrně henleinovci ve Falknovské nemocnici.
„Abych udržel rozhovor na přátelské základně, otázal jsem se lékařů, vědí-li, co se dělo v Haberspirku, a oni se stali důvěřivějšími. Pozvali mě dovnitř do haly, a tam mi šeptem svěřovali, že Češi měli rozkaz za žádných okolností na sudetské Němce nestřílet. To nebylo pro mne nic nového. A pak řekli, že ačkoliv dal velitel četnické stanice v Haberspirku svému mužstvu tento rozkaz, chtěli četníci sudetské Němce zabíjet. Proto zastřelili nejdříve svého velitele a potom stříleli do skupiny mírumilovných občanů, kteří v týž čas náhodou před budovou demonstrovali. Načež sudetští Němci zaútočili v sebeobraně na četnickou stanici. Zdá se vám to asi neuvěřitelné, ale lékař mi toto vyprávěl zcela vážně. Nevysvětlil mi ovšem, jak se stalo, že byly zraněny obě ženy [Růžena Pardusová a její matka]. Patrně na ně zapomněl.“
Dodejme jen, že tento fantasmagorický výklad se skutečně stal sudetoněmeckou oficiální verzí událostí v Habartově. Strážmistr Pardus pak byl v roce 1942 (!) obžalován u chebského soudu z vraždy Jana Koukola a přestože jej dokonce i nacistický soud osvobodil pro naprostý nedostatek důkazů, gestapo jej až do konce války poslalo do koncentračního tábora.
Podobně jako četníci v Habespirku se dostali pod palbu i četníci ve Schwaderbachu (Bublavě). Hned 13. září zde henleinovci přepadli celnici, jejíž osazenstvo mělo přísný zákaz použít zbraně. Starostou obce byl vyjednán odchod celníků a jejich rodin na četnickou stanici, ale při snaze o evakuaci státních zaměstnanců autokarem byl ordnery zastřelen jeho řidič, strážmistr Josef Falber. Ordneři následně zastřelili i četnického strážmistra Josefa Brčáka a vrchního strážmistra Františka Nováka z četnické stanice v blízkém Silberbachu (Stříbrná), kteří spolu s dalšími přijeli zjistit situaci a vyjednávat o propuštění zajatých celníků a četníků. Ti byli místo záchrany odvlečeni přes hranice a skončili asi na měsíc v německých věznicích.
I zde jsme svědky stejného scénáře, kdy se obránci hranic a představitelé státní moci v terénu stali oběťmi liknavosti a dost možná úmyslné zrady předních osobností tehdejší vládní exekutivy. Nám již dobře známý novinář Morell byl s to z první ruky pozorovat jednání československých úřadů, které měly v ruce všechny páky k potlačení vzpoury a násilí (nejen) v Bublavě:
„Pak přišla konečně zpráva: české vojsko obsadilo pozice kolem Schwaderbachu – nepokouší se však postupovat. Grossmann [okresní hejtman v Kraslicích] zpocen přistoupil k telefonu, byl neprodleně spojen s ministerstvem vnitra v Praze a podal hlášení ministru vnitra Černému. Černý nařídil, aby vojsko zůstalo ve svých pozicích a nepostupovalo.“
Dodejme, že tento agrárnický (republikánský) ministr Josef Černý (neplést s ministrem vnitra a předsedou úřednických vlád Janem Černým, který jej ve funkci vystřídal 22. září) byl 10. srpna 1945 vzat do vazby a v roce 1947 souzen v procesu se špičkami Agrární strany pro kolaboraci s nacisty. Protože však soudy ovládali ve třetí republice pravičáci, byl osvobozen a následně uprchl z republiky. Nic to nemůže změnit na výstižném hodnocení publicisty a znalce vojenské historie Oty Holuba:
„Schwaderbašská posádka patřila k prvním obráncům československého pohraničí, které tento úděl, zaviněný nerozhodností, přílišnou benevolencí a později i zradou některých politických úřadu a jejich představitelů čekal.“
Celkově přišlo při násilnostech rozpoutaných sudetoněmeckou stranou ve dnech 12. – 16. září o život 27 lidí – 16 Čechů, 2 demokratičtí Němci a 9 příslušníků Sudetoněmecké strany, několik desítek lidí bylo zraněno, desítky odvlečeny do Říše – šlo o fakticky první oběti druhé světové války v Evropě.
Neúspěšný puč a klidný odchod jeho původců
Avšak Hitlerovi a Henleinovi se nepodařilo dostat do varu masy českých Němců v měřítku, v jakém si celou provokaci představovali. Německý sociální demokrat a tajemník předsedy strany Ludwiga Czecha, Johann Wolfgang Brügel poznamenal, že „vzbouření bylo dílem hrstky desperátů, které by se podařilo přemoci mnohem rychleji, kdyby státní orgány použily více násilí než jen absolutní minimum. Široké masy německého obyvatelstva se chovaly pasivně, nejvýš snad vyčkávavě. O nějakém ´lidovém povstání´ nemohla být řeč.“ Naprosto stejně se vyjádřil i předseda komunistů Klement Gottwald v rozhovoru pro francouzskou tiskovou agenturu AFM, který byl uveřejněn 18. září i v Rudém právu, kdy zkonstatoval, že puč organizovaným henleinovským vedením byl ignorován nejen německým lidem, ale i drtivou většinou řadových členů Sudetoněmecké strany. A konec konců podobný závěr učinil ve svém hlášení do Berlína i německý velvyslanec Eisenlohr.
Je tedy možné shrnout, že první organizovaný útok henleinovců a nacistů na československý stát neuspěl. Bylo tomu tak jednak pro omezené a spíše pasivní zapojení řadových členů a sympatizantů Sudetoněmecké strany, tak díky iniciativě obyčejných lidí v terénu – četníků, policistů a antifašistů, kteří se bez ohledu na prvotní pasivitu vlády pučistům statečně postavili. Vláda vyhlásila mezi 13. a 15. zářím stanné právo ve 13 pohraničních okresech, vyslala do nich vojáky (kteří ale neměli podle instrukcí za žádných okolností střílet!) a postupně se ji podařilo získat situaci pod kontrolu. 16. a 17. září panoval klid a při bojích v pohraničí nezemřel jediný člověk.
Původci násilí, předáci Sudetoněmecké strany reagovali na neúspěch puče zpupně. K. H. Frank vyhlásil Hodžově vládě v Praze ultimátům s požadavkem do šesti hodin odvolat stanné právo v pohraničí, jinak prý strana již nebude pokračovat v „jednáních“ s vládou. Při poslední návštěvě členů Runcimanovy delegace ovšem Frank i Henlein zdůraznili, že i pokud by se mělo opět jednat, tak východiskem nemůže být ani Karlovarský program SdP, který prý byl událostmi „překonaný“ a řeč může být pouze o plebiscitu, „sebeurčení“ a připojení pohraničních oblastí k Německu.
V této souvislosti je dobré si povšimnout, že pučisté se ještě stále mohli absolutně legálně a bez překážek pohybovat po československém území. Pražská vláda byla týdny před Mnichovem a zradou západních velmocí zcela paralyzovaná představou, že by měla proti Hitlerově páté koloně něco jen trochu radikálnějšího podniknout. Jak ve svých pamětech poznamenal jeden z nejvyšších členů sudetoněmeckého vedení Walter Brand: „Působilo to z dnešního pohledu groteskně – z centrály v Chebu, kde jsme seděli pěkně pohromadě, dávat vlastní vládě ultimátům, zatímco v ulicích hlídali čeští vojáci a tanky. Nebylo nic jednoduššího, než nás všechny zatknout.“ Nikdo je ale nezatkl a Henlein se ještě 14. září odpoledne sešel v Aši s Runcimanovou delegací, která mu navrhovala, že u pražské vlády vymůže stažení četníků a státní policie ze vzbouřených okresů, aby bylo možné jednat. Henlein je zpražil slovy, že po nereflektování ultimáta vládou už není jednat o čem – kromě připojení pohraničí k Německu. Ostatně, v celé 14 tisícovém Aši v té době zůstávalo pouze 20 strážníků obecní policie.
Po tomto posledním setkání s agenturou britské appeasmentové elity nicméně Henlein, Frank, Kollner, Brand a další vůdci Sudetoněmecké strany opustili Československo. Nestalo se tak za dramatických událostí nějakého nočního přebíhání hranice temným lesem, ale jak popisuje Brügel, dlouhá automobilová kolona přešla zcela v poklidu nehlídané hranice do bavorského Selbu.
Zde, z Bavorska, pak Henlein o den později odvysílal své známé lživé „ašskou“ prohlášení, že po českých násilnostech (!) již sudetští Němci nemohou s Čechy zůstat v jednom společném státě a že chtějí domů, do Říše. Začala další kapitola na cestě k Mnichovu, která se vyznačovala větším násilí a větší zbabělostí…
(Konec 2. části)
Prameny:
Benda J., Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939, Nakladatelství Karolinum, Praha 2014
Brügel J. W., Češi a Němci 1918-1938, Academia, Praha 2006
Gottwald K., Spisy VIII, SNPL, Praha 1953
Hruška E., Sudetoněmecké kapitoly, BMSS-Start, Praha 2008
Kára K. a Koukalová L. (editoři), Mnichov sedmdesát let poté, Orego, Praha 2008
Marek V. a Paříková Z. (editoři), Německý imperialismus proti ČSR (1918-1939), NPL, Praha 1962
Morell S., Viděl jsem ukřižování, Jota, Brno 1995
Motl S., Válka před válkou, Rybka Publishers, Praha 2015
Ordáňová J., Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století, 2012
Zimmermann V., Sudetští Němci v nacistickém státě, Praha 2001
