• Úvodní stránka
  • Kdo jsme
  • Články
  • Právní poradna
    • Občanské právo
    • Pracovní právo
    • Správní právo
    • Právní rady pro aktivisty
    • Novinky a články
    • Zákony a příručky
  • Publikace
  • Odkazy
  • Kontakty
  • Kemp
facebook

31
ŘíJ
2018

Mnichov – teror, štvanice, vyhnání, a nejen zrada velmocí (2. část)

Štítky: Historie, Politika, Z domova
Autor: Nikola Čech
komentář : vypnuto
(Mnichov – teror, štvanice, vyhnání, a nejen zrada velmocí (1. část) – ZDE)
Ve dnech 12. – 14. září 1938 vypukly na 70 místech pohraničí nepokoje vyvolané henleinovci. Nejsilnější byly na Chebsku a Karlovarsku. Podle informátorů z řad německých sociálních demokratů se nepokoje stupňovaly a změnily v otevřené násilí až poté, když se jejich původci ujistili, že četníci a policie proti nim nezasahuje. Na mnoha místech, např. ve Vejprtech, Lokti, Rolavě, Abertamech, Aši, Teplé, Hranicích a Karlových Varech tak došlo k napadení Čechů, vyhnání českých úředníků, vytloukání oken českých bytů a škol a zamalovávání českých nápisů.
 
Kronikář české školy v Chebu o těchto událostech napsal: „V pondělí 12. září doráželi na cestě do školy němečtí žáci na české děti. S obavami byl očekáván večer, kdy měla být německým rozhlasem vysílána řeč kancléře Hitlera. Němci ji poslouchali nejen doma, ale i na shromážděních a v hostincích. Po řeči vtrhli do ulic a vybíjeli všechny české a židovské obchody, nerušeni policií, která nesměla zakročovat. Blízko školy byl dobýván spolkový dům německých sociálních demokratů Volkshaus. Bylo při tom silně stříleno. Dav pak táhl kolem české školy a roztloukal v ní okna. Byl to hrozný večer, hrozná noc. České obyvatelstvo zůstalo bez ochrany, bylo slyšet křik a rány.“ Exilový předseda a představitel pravice německých sociálních demokratů Wenzel Jaksch v roce 1940 retrospektivně procházel tyto události a vzpomínal hrdinství německých antifašistů, kteří mnohdy museli čelit obrovské přesile. „Mnoho sídel naší strany ušlo obsazení a zničení tím, že si nacisté mysleli, že naše ´Republikánská obrana´ je po zuby ozbrojena, což ovšem bohužel nebyla pravda… Pravdou je, že naše Rudá obrana se nacistickému teroru v mnoha oblastech neohroženě postavila čelem i tehdy, když už státní moc selhala. Mnoho z těchto udatných mužů za své hrdinství později pykalo v koncentračním táboře a útěkem do demokratické ciziny se podařilo zachránit jen rozptýleným zbytkům této družiny bojovníků za svobodu.“
 
Mrtví četníci – zbytečné oběti vládní liknavosti
 
K nejvážnějším incidentům bezpochyby patřilo přepadení četnických stanic v Haberspirku (dnes Habartov), Schwaderbachu (dnes Bublava) a Krajkové.
 
Útoku na haberspirské četníky předcházelo vyšetřování případu, kdy jeden z místních nacistů vhodil zápalnou bombu do budovy české menšinové školy v blízkých Citicích. Případ vyšetřovali četníci Jan Koukol, Jan Pardus a Antonín Křepela. Podle svědectví učitele Václava Němce v knize Čas jeřabin si četníci posteskli:
 
„Co tomu všemu říkáš?“ zeptal se strážmistr Pardus. „My si připadáme jako nazí v trní. Ty flinty nám nejsou k ničemu, když je nesmíme použít. Nemáme je dráždit, nesmíme dát nejmenší záminku k protestům. Cítíme, jak jsou na koni. A oni to vědí a jsou čím dál drzejší.“
 
„Drzost“ místních ordnerů a obecně henleinovců gradovala jen několik hodin po tomto rozhovoru, když místní německý komunista Kovarik četníkům oznámil, že ordneři zatkli sociálně demokratického starostu Bitlera, vyvěsili na obecním úřadě prapor s hákovým křížem, obsadili českou školu a dělnický konzum. Pod vedením úředníka z kanceláře dolu Otto Plasse přepadli henleinovci v počtu nejméně 300 osob 13. září ráno četnickou stanici, kde v té době konali službu pouze 4 četníci. Přes tuto obrovskou početní nevýhodu četníci odmítli vydat stanici bez boje a navzdory následné palbě ji ubránili před obsazením, když se jim podařilo zabít velitele útoku. Nacisté pak přistoupili k zbabělému činu: zadrželi ženu četníka Parduse, která pracovala jako poštovní úřednice, a přivedli ji zbitou a spoutanou před stanici s tím, že pokud jim nebude služebna vydána, tak ji na místě zastřelí. Četníci se vzdali, ale ještě předtím znehodnotili všechny zbraně na stanici tak, aby jich henleinovci nemohli použít. Při útoku byl zabit velitel stanice praporčík Jan Koukol, po vydání stanice byl umlácen krumpáčem četník Antonín Křepela, těžce zraněn četník Pardus a do Říše odvlečen zraněný strážmistr Matěj Příbek. Během následného dobývání henleinovci obsazené četnické stanice posilami svezenými autokarem padli ještě četníci na zkoušku Stanislav Roubal a Vladimír Černý.
 
Pardus přežil jen proto, že byl ležící v krvi zprvu pokládán za mrtvého. Následně byl, stejně jako jeho žena, odvezen do falknovské (sokolovské) nemocnice, když utrpěl prolomení lebeční kosti, průstřel ramene, zlomení prstu levé ruky a řadu pohmožděnin. V bezvědomí mu také henleinovci vyřezali na ušní lalůček hákový kříž. Anglický novinář Sydney Morell měl možnost hovořit s německými lékaři, patrně henleinovci ve Falknovské nemocnici.
 
„Abych udržel rozhovor na přátelské základně, otázal jsem se lékařů, vědí-li, co se dělo v Haberspirku, a oni se stali důvěřivějšími. Pozvali mě dovnitř do haly, a tam mi šeptem svěřovali, že Češi měli rozkaz za žádných okolností na sudetské Němce nestřílet. To nebylo pro mne nic nového. A pak řekli, že ačkoliv dal velitel četnické stanice v Haberspirku svému mužstvu tento rozkaz, chtěli četníci sudetské Němce zabíjet. Proto zastřelili nejdříve svého velitele a potom stříleli do skupiny mírumilovných občanů, kteří v týž čas náhodou před budovou demonstrovali. Načež sudetští Němci zaútočili v sebeobraně na četnickou stanici. Zdá se vám to asi neuvěřitelné, ale lékař mi toto vyprávěl zcela vážně. Nevysvětlil mi ovšem, jak se stalo, že byly zraněny obě ženy [Růžena Pardusová a její matka]. Patrně na ně zapomněl.“
 
Dodejme jen, že tento fantasmagorický výklad se skutečně stal sudetoněmeckou oficiální verzí událostí v Habartově. Strážmistr Pardus pak byl v roce 1942 (!) obžalován u chebského soudu z vraždy Jana Koukola a přestože jej dokonce i nacistický soud osvobodil pro naprostý nedostatek důkazů, gestapo jej až do konce války poslalo do koncentračního tábora.
 
Podobně jako četníci v Habespirku se dostali pod palbu i četníci ve Schwaderbachu (Bublavě). Hned 13. září zde henleinovci přepadli celnici, jejíž osazenstvo mělo přísný zákaz použít zbraně. Starostou obce byl vyjednán odchod celníků a jejich rodin na četnickou stanici, ale při snaze o evakuaci státních zaměstnanců autokarem byl ordnery zastřelen jeho řidič, strážmistr Josef Falber. Ordneři následně zastřelili i četnického strážmistra Josefa Brčáka a vrchního strážmistra Františka Nováka z četnické stanice v blízkém Silberbachu (Stříbrná), kteří spolu s dalšími přijeli zjistit situaci a vyjednávat o propuštění zajatých celníků a četníků. Ti byli místo záchrany odvlečeni přes hranice a skončili asi na měsíc v německých věznicích.
 
I zde jsme svědky stejného scénáře, kdy se obránci hranic a představitelé státní moci v terénu stali oběťmi liknavosti a dost možná úmyslné zrady předních osobností tehdejší vládní exekutivy. Nám již dobře známý novinář Morell byl s to z první ruky pozorovat jednání československých úřadů, které měly v ruce všechny páky k potlačení vzpoury a násilí (nejen) v Bublavě:
 
„Pak přišla konečně zpráva: české vojsko obsadilo pozice kolem Schwaderbachu – nepokouší se však postupovat. Grossmann [okresní hejtman v Kraslicích] zpocen přistoupil k telefonu, byl neprodleně spojen s ministerstvem vnitra v Praze a podal hlášení ministru vnitra Černému. Černý nařídil, aby vojsko zůstalo ve svých pozicích a nepostupovalo.“
 
Dodejme, že tento agrárnický (republikánský) ministr Josef Černý (neplést s ministrem vnitra a předsedou úřednických vlád Janem Černým, který jej ve funkci vystřídal 22. září) byl 10. srpna 1945 vzat do vazby a v roce 1947 souzen v procesu se špičkami Agrární strany pro kolaboraci s nacisty. Protože však soudy ovládali ve třetí republice pravičáci, byl osvobozen a následně uprchl z republiky. Nic to nemůže změnit na výstižném hodnocení publicisty a znalce vojenské historie Oty Holuba:
 
„Schwaderbašská posádka patřila k prvním obráncům československého pohraničí, které tento úděl, zaviněný nerozhodností, přílišnou benevolencí a později i zradou některých politických úřadu a jejich představitelů čekal.“
 
Celkově přišlo při násilnostech rozpoutaných sudetoněmeckou stranou ve dnech 12. – 16. září o život 27 lidí – 16 Čechů, 2 demokratičtí Němci a 9 příslušníků Sudetoněmecké strany, několik desítek lidí bylo zraněno, desítky odvlečeny do Říše – šlo o fakticky první oběti druhé světové války v Evropě.
 
Neúspěšný puč a klidný odchod jeho původců
 
Avšak Hitlerovi a Henleinovi se nepodařilo dostat do varu masy českých Němců v měřítku, v jakém si celou provokaci představovali. Německý sociální demokrat a tajemník předsedy strany Ludwiga Czecha, Johann Wolfgang Brügel poznamenal, že „vzbouření bylo dílem hrstky desperátů, které by se podařilo přemoci mnohem rychleji, kdyby státní orgány použily více násilí než jen absolutní minimum. Široké masy německého obyvatelstva se chovaly pasivně, nejvýš snad vyčkávavě. O nějakém ´lidovém povstání´ nemohla být řeč.“ Naprosto stejně se vyjádřil i předseda komunistů Klement Gottwald v rozhovoru pro francouzskou tiskovou agenturu AFM, který byl uveřejněn 18. září i v Rudém právu, kdy zkonstatoval, že puč organizovaným henleinovským vedením byl ignorován nejen německým lidem, ale i drtivou většinou řadových členů Sudetoněmecké strany. A konec konců podobný závěr učinil ve svém hlášení do Berlína i německý velvyslanec Eisenlohr.
 
Je tedy možné shrnout, že první organizovaný útok henleinovců a nacistů na československý stát neuspěl. Bylo tomu tak jednak pro omezené a spíše pasivní zapojení řadových členů a sympatizantů Sudetoněmecké strany, tak díky iniciativě obyčejných lidí v terénu – četníků, policistů a antifašistů, kteří se bez ohledu na prvotní pasivitu vlády pučistům statečně postavili. Vláda vyhlásila mezi 13. a 15. zářím stanné právo ve 13 pohraničních okresech, vyslala do nich vojáky (kteří ale neměli podle instrukcí za žádných okolností střílet!) a postupně se ji podařilo získat situaci pod kontrolu. 16. a 17. září panoval klid a při bojích v pohraničí nezemřel jediný člověk.
 
Původci násilí, předáci Sudetoněmecké strany reagovali na neúspěch puče zpupně. K. H. Frank vyhlásil Hodžově vládě v Praze ultimátům s požadavkem do šesti hodin odvolat stanné právo v pohraničí, jinak prý strana již nebude pokračovat v „jednáních“ s vládou. Při poslední návštěvě členů Runcimanovy delegace ovšem Frank i Henlein zdůraznili, že i pokud by se mělo opět jednat, tak východiskem nemůže být ani Karlovarský program SdP, který prý byl událostmi „překonaný“ a řeč může být pouze o plebiscitu, „sebeurčení“ a připojení pohraničních oblastí k Německu.
 
V této souvislosti je dobré si povšimnout, že pučisté se ještě stále mohli absolutně legálně a bez překážek pohybovat po československém území. Pražská vláda byla týdny před Mnichovem a zradou západních velmocí zcela paralyzovaná představou, že by měla proti Hitlerově páté koloně něco jen trochu radikálnějšího podniknout. Jak ve svých pamětech poznamenal jeden z nejvyšších členů sudetoněmeckého vedení Walter Brand: „Působilo to z dnešního pohledu groteskně – z centrály v Chebu, kde jsme seděli pěkně pohromadě, dávat vlastní vládě ultimátům, zatímco v ulicích hlídali čeští vojáci a tanky. Nebylo nic jednoduššího, než nás všechny zatknout.“ Nikdo je ale nezatkl a Henlein se ještě 14. září odpoledne sešel v Aši s Runcimanovou delegací, která mu navrhovala, že u pražské vlády vymůže stažení četníků a státní policie ze vzbouřených okresů, aby bylo možné jednat. Henlein je zpražil slovy, že po nereflektování ultimáta vládou už není jednat o čem – kromě připojení pohraničí k Německu. Ostatně, v celé 14 tisícovém Aši v té době zůstávalo pouze 20 strážníků obecní policie.
 
Po tomto posledním setkání s  agenturou britské  appeasmentové elity nicméně Henlein, Frank, Kollner, Brand a další vůdci Sudetoněmecké strany opustili Československo. Nestalo se tak za dramatických událostí nějakého nočního přebíhání hranice temným lesem, ale jak popisuje Brügel, dlouhá automobilová kolona přešla zcela v poklidu nehlídané hranice do bavorského Selbu.
 
Zde, z Bavorska, pak Henlein o den později odvysílal své známé lživé „ašskou“ prohlášení, že po českých násilnostech (!) již sudetští Němci nemohou s Čechy zůstat v jednom společném státě a že chtějí domů, do Říše. Začala další kapitola na cestě k Mnichovu, která se vyznačovala větším násilí a větší zbabělostí…
 
(Konec 2. části)
 
Prameny:
 
Benda J., Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939, Nakladatelství Karolinum, Praha 2014
 
Brügel J. W., Češi a Němci 1918-1938, Academia, Praha 2006
 
Gottwald K., Spisy VIII, SNPL, Praha 1953
 
Hruška E., Sudetoněmecké kapitoly, BMSS-Start, Praha 2008
 
Kára K. a Koukalová L. (editoři), Mnichov sedmdesát let poté, Orego, Praha 2008
 
Marek V. a Paříková Z. (editoři), Německý imperialismus proti ČSR (1918-1939), NPL, Praha 1962
 
Morell S., Viděl jsem ukřižování, Jota, Brno 1995
 
Motl S., Válka před válkou, Rybka Publishers, Praha 2015
 
Ordáňová J., Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století, 2012
 

Zimmermann V., Sudetští Němci v nacistickém státě, Praha 2001

Profilový obrázek
O autorovi

Komentáře

comments

Social Share

  • google-share

Právní poradna

Zápis závazku prodat v budoucnu nemovitost do katastru

28 září, 2021

Minusové hodiny - nepravidelně rozvrhovaná pracovní doba

27 září, 2021

Má zaměstnavatel nárok na náhradu při vracení pracovní pomůcky?

15 srpna, 2021

Odkazy

Nadcházející akce

  • Momentálně nejsou naplánované žádné akce
AEC v1.0.4

Kalendář akcí

AEC v1.0.4

Štítky

Afrika Akce Amerika Antifašizmus Antikapitalismus Antirasizmus Armáda Asie Blízký východ Bydlení Česká politika čína Ekologie Ekonomika Evropa Evropská unie Filosofie Historie imperialismus Kultura Latinská Amerika Levá perspektiva Levice Liberec Média Odbory a pracoviště Palestina Politika Potraviny Praha Protivládní hnutí Rozhovor Rusko Školství Socialismus Sociální otázky Společnost Spravedlnost Svět Ukrajina válka Vězeňství Z domova Zdravotnictví Ženy a gender

Video

Levá Perspektiva o.s.

Občanské sdružení na obranu sociálně vyloučených, upozaděných a
diskriminovaných lidí včetně prevence sociální exkluze. Provozujeme
levicový, informačně-publicistický web a internetovou právní poradnu.
Aktivně vystupujeme proti fašismu, rasismu, homofobii a všem formám
diskriminace.

Aktuální články

Venezuela žádá návrat majetku zabraného v zahraničí

11 srpna, 2022

Antifašisté protestují proti opakovaným útokům na partyzánský pamětní hřbitov v Mostaru

10 srpna, 2022

Je čas propustit Brittney Grinerovou

09 srpna, 2022

Secesionisté nesmí kazit slovo mír

08 srpna, 2022

V celé Evropě zuří protesty v důsledku vlny veder a lesních požárů

31 července, 2022

Archivy

  • Srpen 2022
  • Červenec 2022
  • Červen 2022
  • Květen 2022
  • Duben 2022
  • Březen 2022
  • Únor 2022
  • Leden 2022
  • Prosinec 2021
  • Listopad 2021
  • Říjen 2021
  • Září 2021
  • Srpen 2021
  • Červenec 2021
  • Červen 2021
  • Květen 2021
  • Duben 2021
  • Březen 2021
  • Únor 2021
  • Leden 2021
  • Prosinec 2020
  • Listopad 2020
  • Říjen 2020
  • Září 2020
  • Srpen 2020
  • Červenec 2020
  • Červen 2020
  • Květen 2020
  • Duben 2020
  • Březen 2020
  • Únor 2020
  • Leden 2020
  • Prosinec 2019
  • Listopad 2019
  • Říjen 2019
  • Září 2019
  • Srpen 2019
  • Červenec 2019
  • Červen 2019
  • Květen 2019
  • Duben 2019
  • Březen 2019
  • Únor 2019
  • Leden 2019
  • Prosinec 2018
  • Listopad 2018
  • Říjen 2018
  • Září 2018
  • Srpen 2018
  • Červenec 2018
  • Červen 2018
  • Květen 2018
  • Duben 2018
  • Březen 2018
  • Únor 2018
  • Leden 2018
  • Prosinec 2017
  • Listopad 2017
  • Říjen 2017
  • Září 2017
  • Srpen 2017
  • Červenec 2017
  • Červen 2017
  • Květen 2017
  • Duben 2017
  • Březen 2017
  • Únor 2017
  • Leden 2017
  • Prosinec 2016
  • Listopad 2016
  • Říjen 2016
  • Září 2016
  • Srpen 2016
  • Červenec 2016
  • Červen 2016
  • Květen 2016
  • Duben 2016
  • Březen 2016
  • Únor 2016
  • Leden 2016
  • Prosinec 2015
  • Listopad 2015
  • Září 2015
  • Srpen 2015
  • Červenec 2015
  • Červen 2015
  • Květen 2015
  • Duben 2015
  • Březen 2015
  • Únor 2015
  • Leden 2015
  • Prosinec 2014
  • Listopad 2014
  • Říjen 2014
  • Září 2014
  • Srpen 2014
  • Červenec 2014
  • Červen 2014
  • Květen 2014
  • Duben 2014
  • Březen 2014
  • Únor 2014
  • Leden 2014
  • Prosinec 2013
  • Listopad 2013
  • Říjen 2013
  • Září 2013
  • Srpen 2013
  • Červenec 2013
  • Červen 2013
  • Květen 2013
  • Duben 2013
  • Březen 2013
  • Leden 2013
  • Prosinec 2012
  • Listopad 2012
  • Říjen 2012
  • Září 2012
  • Srpen 2012
  • Červenec 2012
  • Červen 2012
  • Květen 2012
  • Duben 2012
  • Březen 2012
  • Únor 2012
  • Únor 2010
  • Leden 2010
  • Prosinec 2009
  • Listopad 2009

Štítky

Afrika Akce Amerika Antifašizmus Antikapitalismus Antirasizmus Armáda Asie Blízký východ Bydlení Ekologie Ekonomika Evropa Evropská unie Filosofie Historie imperialismus Kultura Latinská Amerika Levice Levá perspektiva Liberec Média Odbory a pracoviště Palestina Politika Potraviny Praha Protivládní hnutí Rozhovor Rusko Socialismus Sociální otázky Společnost Spravedlnost Svět Ukrajina válka Vězeňství Z domova Zdravotnictví Česká politika čína Školství Ženy a gender
© 2013 Levá perspektiva, o.s. Všechna práva vyhrazena.