V prosinci 1881 promluvil Engels nad hrobem Marxovy manželky Jenny. V lednu zasáhla Marxe další rána, smrt jeho nejstarší dcery Jenny. 13. března 1883 Karel Marx zesnul. Engels přednesl smuteční projev, zakončený slovy: „Jeho jméno i dílo budou žít na věky!“

Po Marxově smrti převzala jeho pomocnice v domácnosti Lenka Demuthová vedení Engelsovy domácnosti a Marxova dcera Eleanor se Engelsovi stala nepostradatelnou oporou při vydávání Marxových spisů, jemuž věnoval Engels všechny své síly.

V roce 1885 uveřejnil 2. díl „Kapitálu“ a v roce 1894 3. díl. V roce 1884 vydal vlastní spis „Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu“. V něm vysvětlil, že společnost založená na vykořisťování je historicky podmíněným přechodným stadiem ve vývoji lidstva a stát je produktem společnosti na určitém stupni vývoje. Kapitalistický stát musí být nahrazen socialistickým státem, který bude sloužit k potlačování vykořisťovatelských tříd, k organizování dělnické třídy i všech ostatních pracujících, k postupné výstavbě beztřídní společnosti a k její obraně.

Mezinárodní dělnické hnutí se v tomto období rychle rozvíjelo a Engels denně vedl čilou korespondenci. Z 80. a 90. let se dochovalo asi 1200 jeho dopisů a jejich obsah byl vydán na více než 3000 stránkách sebraných spisů. Dopisoval si s ním i český sociální demokrat August Radimský, autor prvního českého překladu Komunistického manifestu.

Od roku 1881 uveřejnil Engels řadu svých vědeckých prací na stránkách listu „Sozialdemokrat“ a od roku 1883 v novém teoretickém měsíčníku německé sociální demokracie „Die Neue Zeit“. Nejvýznamnější z těchto prací byla studie „Ludwig Feuerbach a vyústění klasické německé filosofie“.

V červenci 1889 se revoluční evropské a americké dělnické strany a organizace spojily na kongresu v Paříži ve společnou organizaci, II. internacionálu. Velkou zásluhu na tom měl Bedřich Engels. Mnoho měsíců věnoval přípravě kongresu, který stál od samého začátku jednoznačně na pozicích vědeckého komunismu. Setkalo se zde 407 delegátů 22 národností. II. internacionála se ve všech podstatných bodech opírala o Marxovo a Engelsovo učení. Jejím úkolem bylo připravit mezinárodní dělnickou třídu na proletářskou revoluci. Tento historický úkol však velká většina jejích vůdců za 25 let zradila.

V posledních letech svého života předpověděl Engels nástup imperialismu, když odhalil, že rozhodující tendencí kapitalistického vývoje na sklonku 19. století bylo vytváření monopolů. Již v roce 1887 dospěl analýzou poměru sil ve světě k závěru, že „pro Prusko-Německo není už možná žádná jiná válka než válka světová“, která vytvoří „podmínky pro konečné vítězství dělnické třídy“.

4. května 1890 se Bedřich Engels nadšeně zúčastnil první prvomájové manifestace, pořádané v londýnském Hyde Parku. (Pro zajištění vyšší účasti byla z 1. máje odložena na neděli.) Na jedné z tribun byl pouhým divákem, jedním z asi 250 – 300 tisíc účastníků.

V listopadu 1890 zemřela správkyně Engelsovy domácnosti Lenka Demuthová, kromě Engelse poslední z marxistických revolucionářů z doby před rokem 1848. Vedení Engelsovy domácnosti převzala Louise Kautská, přesvědčená socialistka, která se rozvedla s Karlem Kautským. U Engelse zůstala až do jeho smrti. Když se v roce 1894 vdala za rakouského lékaře a socialistu dr. Ludwiga Freybergera, Engels se s nimi přestěhoval do prostornějšího domu.

Sociálně demokratická strana Německa, od roku 1890 působící opět legálně, přijala na sjezdu v Erfurtu v roce 1891 nový program. Na pomoc straně Engels zveřejnil v lednu 1891 v „Neue Zeit“ Marxovy „Poznámky k programu německé dělnické strany“, dosud známé jen malému okruhu lidí. Po obdržení návrhu nového programu strany vypracoval jeho podrobnou analýzu a navrhl konkrétní opravy. Jeho hodnocení bylo vydáno pod názvem „Ke kritice návrhu sociálně demokratického programu z roku 1891“. Připomínky předsednictvo strany téměř bez výjimky přijalo.

Po vydání 3. dílu „Kapitálu“ připravoval Engels 4. díl, vydaný později pod názvem „Teorie o nadhodnotě“. Současně sledoval dělnické hnutí v mnoha zemích světa a odebíral jeho tisk, mezi nimi i český. Mezi jazyky, které si za tím účelem osvojoval, proto patřila i čeština. Připravoval přepracování a reedici starších svých a Marxových spisů a zpracování hlavních kapitol z politického života Karla Marxe. Navzdory přibývající fyzické slabosti vynikal až do konce života přísnou sebekázní.

V roce 1888 podnikl se spolupracovníky cestu do USA, v roce 1890 do Norska a 1893 do Německa, Švýcarska a Rakouska. 12. 8. 1893 se v Curychu zúčastnil 3. kongresu II. internacionály. V krátkém projevu, předneseném německy, anglicky a francouzsky, vyzval zástupce mezinárodního proletariátu, aby v boji proti kapitálu zachovávali revoluční jednotu bez ohledu na národní zvláštnosti. Hovořil také na lidovém shromáždění 14. 9. 1893 ve Vídni, kde uvedl: „Nežili jsme nadarmo a na své dílo se můžeme ohlížet zpět hrdě a spokojeně.“ Projevem pozdravil rovněž slavnostní shromáždění 4000 sociálních demokratů v Berlíně 22. září. Německá sociální demokracie měla v té době už asi 150 tisíc členů.

V červenci 1894 dokončil Engels práci „K dějinám prvotního křesťanství“ a v listopadu zveřejnil pamflet „Rolnická otázka ve Francii a v Německu“, v němž se vypořádával s oportunistickými názory, že základnou socialistického zemědělství musí být soukromá rolnická malovýroba. Oproti tomu prosazoval zorganizování rolníků v družstva a objasnil nezbytnost spojenectví dělnické třídy a družstevních rolníků.

Počátkem roku 1895 napsal úvod k novému vydání Marxova spisu „Třídní boje ve Francii 1848-1850“. Zdůraznil v něm nezbytnost využít všech legálních forem boje, aniž by se strana zříkala boje ilegálního, a potřebu získat masy. Tento „Úvod k Třídním bojům“ je poslední větší Engelsovou prací.

6. srpna 1895 v Londýně Bedřich Engels skonal v důsledku rakoviny hrtanu. V závěti rozdělil dědictví mezi Marxovy děti a vnuky a ostatní blízké osoby. Veškerá práva na svůj literární a vědecký odkaz přenechal německé sociální demokracii. Na přání zesnulého smuteční obřad proběhl jen v úzkém kruhu, tělo bylo zpopelněno a urna s popelem ponořena do moře. Autorem jednoho z Engelsových nekrologů byl Vladimír Iljič Lenin, kterému se sice nepodařilo s Bedřichem Engelsem setkat, zato však stanul o 22 let později v čele první úspěšné socialistické revoluce v dějinách lidstva, která začala veliký odkaz Marxe a Engelse prakticky uskutečňovat.

V roce 200. výročí Engelsova narození nemůže zastánce jeho revolučního odkazu stav mezinárodního pokrokového hnutí naplňovat optimismem. S ohledem na sérii tragických porážek a převahu oportunismu lze s nadsázkou uvést, že je štěstím Bedřicha Engelse, že nemá hrob a nemůže se v něm obracet. A nemohou mu jej reakční ideologií nasáklí proletáři polévat červenou barvou, jak to činí v případě jiných zvěčnělých revolucionářů.

200 let po narození Bedřicha Engelse a 125 let po jeho skonu je nanejvýš potřebné, aby hnutí pracujících přestalo hledat „nové modely socialismu“, ale navrátilo se k dílu Marxe a Engelse a jejich úspěšných revolučních následníků.

(1. část – ZDE) 

(2. část – ZDE)