Šáhova vláda postrádala pevné základy ve společenském třídním rozvrstvení Íránu. Ačkoliv všeobecně podporovala průmyslové kapitalisty, zejména ve svých rozsáhlých rozvojových plánech, zpočátku se rozhodla čelit inflační hospodářské krizi 70. let zatčením dobře známých „průmyslových feudálů“ v kampani proti šmelině, která „způsobovala bohatým podnikatelům schizofrenní situaci. Na jedné straně těžili ze socioekonomického systému… na druhé straně trpěli politickým systémem, který vložil jejich bohatství i budoucnost do rukou jednoho muže.“ Strana obnovy, která měla po roce 1975 jako jediná legální politická strana v zemi hegemonickou moc, se snažila oslovovat i levici, když vyhlásila syntézu socialismu a kapitalismu jako cestu k úspěchu vyhlášené Bílé revoluce. Její protišmelinářská kampaň se rychle od velkých kapitalistů přesměrovala na malou buržoazii, která si pak stěžovala, že vláda pod záminkou „nelítostné kampaně proti šmelinářům“ zavedla striktní kontrolu cen základního zboží a zorganizovala „skupiny inspektorů“ tak, že začíná připomínat komunisty a že Bílá revoluce se začíná podobat rudé revoluci. Kampaň proti šmelinářům tak roznítila naštvanost malé buržoazie a vládní válka proti tradiční kultuře zároveň urážela jejich konzervativní cítění. Cechovní soudy odsoudily statisíce malých podnikatelů a okolo 8000 jich poslaly do vězení. Tváří tvář tomuto tvrdému zacházení začala konzervativní malá buržoazie mluvit o revoluci.

Šáhova vláda samozřejmě nebyla komunistická a jakkoliv se kasala bojem proti šmelinářům, daleko více a daleko brutálněji potlačovala dělnickou třídu. Od puče v roce 1953 zrežírovaného CIA, kterým byl svržen Mohammad Mossadek, oblíbený nacionalistický politik, který prosazoval znárodnění ropného průmyslu, získal Mohammad Reza Pahlavi absolutní moc, kterou jeho otec ztratil svojí abdikací v roce 1941. V období mezi lety 1953 a 1978 byla komunistická a převážně dělnická strana Tudeh zakázána, mnoho jejích členů bylo zatčeno a více než 40 předáků bylo popraveno, socialistické noviny byly zahnány do ilegality a všechny nezávislé odbory byly nahrazeny odbory pod přímou kontrolou státu. Dělnická třída byla ponechána převážně bez organizace a její boj se omezoval na sporadické ilegální stávky. S vystupňováním protimonarchistických demonstrací a oslabením moci vlády nicméně socialistické organizace obnovovaly svoji aktivitu. Dělo se tak uprostřed recese, kterou úmyslně vyvolala sama vláda, aby se poprala s inflací, což ale vedlo k nárůstu nezaměstnanosti a poklesu mezd. Šáh reagoval na požadavky dělnikcé třídy v televizní tiskové konferenci, která vešla do historie: „To je netolerovatelné. Ti, kteří nepracují, musíme chytit za ocas a vytáhnout je jako myš. Ten, kdo nedělá svoji práci pořádně zrazuje nejen své svědomí, ale i svoji vlasteneckou povinnost… Pamatuji si, že před pár lety byl zední… připraven pracovat celý den jenom za stravu.“ Odpovědí na tvrdou vládní politiku vůči pracujícím byl obrovský nárůst stávek a demonstrací. Stávkující dělníci přivedly zastavily ekonomiku země, stávky se nejvíce projevily v ropném a těžkém průmyslu, komunikacích a elektrárnách. Dělnická třída, která byla od roku 1953 přivedena represemi do letargie, se v roce 1978 ocitla v centru revoluce.

Ačkoliv revoluci 1979 provedla rozmanitá skupina složená z marxistů, islamistů a islámských socialistů – studenti, dělníci a malá buržoazie – v následujících letech nad ní převzal kontrolu Chomejní a jeho skupina klerikálních konzervativců a v roce 1981 pak dokončil konsolidaci své moci. Stalo se tak z řady důvodů. Především a v první řadě měl Chomejní silnější základnu mezi tradiční buržoazií, než měl Šariati v jakékoliv masové složce společnosti. Dále, ačkoliv byl jinak otevřeným a zuřivým antikomunistou, byl Chomejní také opatrným politikem, který se snažil získat nebo minimálně si proti sobě otevřeně nepoštvat různé složky opozice včetně marxistů, kteří usilovali o to stát se levou alternativou v rámci nového islámského politického pořádku (s výjimkou několika málo komunistických gerilových skupin). Když byl jiným klerikem vyzván k odsouzení Šariatiho neuctivých protiklerikálních přednášek na Husejního Eršada, Chomejní to odmítl, neboť si byl dobře vědom Šariatiho popularity. Obecně se bránil dotýkat se citlivých a rozdělujících témat jako práva žen, a spíše než aby odhalil svoje sociálně konzervativní pozice, které se později staly jádrem politiky Islámské republiky, vydával vágní prohlášení o úspěchu mas nebo o utrpení bědných a vypůjčoval si z jazyku Šariatiho a Fanona. Apeloval na dělnickou třídu a zároveň sliboval ochranu soukromého vlastnictví. Chomejní se snažil odkývat všechno všem, působit jak jako pokrokář, tak jako strážce tradic, a byl s touto politikou pozoruhodně úspěšný.

Postoje Mudžahedínů k Chomejnímu byly zmatené a vzájemně si odporující. Nemohli úplně odmítat jeho charizmatické výzvy a neustále se snažili využít výhod spojenectví s tak významnou náboženskou osobností. Ačkoliv je v té době Chomejní ještě veřejně neodsuzoval, jejich delegaci, která ho navštívila v Iráku, přijal dosti chladně a poradil ji očistit se od socialistických bludů a vrátit se k čistému islámu. Navzdory této zkušenosti ale Mudžahedíni zůstávali vůči Chomejnímu nerozhodní, než došlo k upevnění jeho moci.

Sekulárně levicové organizace byly rovněž nerozhodné a např. strana Tudeh nabízela Islámské republice v prvních letech svoji podporu. Ze stávkových výborů revoluce vznikly dělnické rady a v době revolučního vítězství byly všechny velké průmyslové podniky pod jejich kontrolou. Původně většina těchto rad podporovala Islámskou republiku a přistoupila na Chomejního dekret vyzývající k návratu do práce. Nicméně velmi rychle začalo docházet k tenzím, když dělnická třída požadovala radikální změny – okamžité zlepšení pracovních podmínek a zvýšení mezd, znárodnění průmyslu, účast pracujících na řízení – zatímco noví vládci země se rozhodli udržet status quo. Po pádu Bazarganovy přechodné vlády se rady nesklonily a odmítly stát se pouhým přívěškem nového státu. Byly proto nahrazeny „Islámskými radami“, které se vedle „vytvoření atmosféry teroru na pracovištích“ rovněž zabývaly hlubokou indoktrinací dělníků“. Dělníci strašlivě trpěli zejména během dlouhé války s Irákem, kdy museli pracovat delší směny za nižší mzdy, povinně odvádět peníze na válku, a ještě se někteří nedobrovolně ocitli na frontě. Nový pracovní zákoník přijatý po letech vyčkávání, byl pokud jde o práva dělníků na organizaci ještě reakčnější než zákoník platný za šáha.

Tím, že zemřel v roce 1977 v pouhých 43 letech – údajně na infarkt, ačkoliv mnozí podezírali šáhovu tajnou policii SAVAK, nemohl Šariati zažít revoluci, kterou pomáhal utvářet. Po dlouhém období pronásledování a opakovaných pokusech o usmíření trvajících do poloviny 80. let změnili Mudžahedínové svoji pozici na militatní opozici vůči Islámské republice. Po zorganizování masových demonstrací, kterým se nepodařilo účinně ohrozit nový režim, se stáhli do exilu, kde se z nich stala stále více do sebe uzavřená skupina stmelená kolem kultu osobnosti Massuda Rajaviho. Organizace zaujala pozici podpory Sadama Hussajna v irácko-íránské válce, a toto rozhodnutí vedlo většinu Íránců k hluboké nedůvěře vůči jejich politice. Kromě toho pokračovali v provádění teroristických útoků a atentátů, přičemž se více a více vzdalovali běžné populaci.

Dnes se po Šariatim jmenuje v Teheránu ulice a „nikdo nemiloval Chomejního tak vroucně jako on“, jak deklaroval Nejvyšší duchovní vůdce Chameneí. Navzdory tomu byla Šariatiho verze islámu jako teologie osvobození zásadně odlišná od reakční politiky Islámské republiky a člověka jen napadá, udy by přežil období masového popravování začátkem 80. let, během něhož zemřelo tolik levicových revolucionářů. Ačkoliv jeho myšlení není ideologií Islámské republiky, bylo neoddělitelnou součástí Íránské revoluce, inspirací milionům dělníků a studentů, kteří se ji účastnili, neboť revoluce byla mnohem složitější a dynamičtější než její příliš často se vyskytující západní karikatura, v níž vystupuje pouze dav mulláhů naštvaných na společenský pokrok. Šariati byl jako muslim a současně i socialista silným rivalem konzervativního islamismu; jeho myšlení bylo skutečnou teologií osvobození, v níž „osvícenou duší je člověk, který si je vědomý svých ´lidských podmínek´ v jejich dějinném a společenském kontextu, a jehož uvědomění mu dává smysl pro společenskou odpovědnost.“

(Konec článku)

1. část – ZDE
2. část – ZDE